Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
Institut tvůrčí fotografie
Logo ITF ke stažení
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Poezie nepořádku
 
obrazek
 
 

Kouzlo a paměť místa, společná výstava Josefa Sudka a Janusze Moniatoiwicze v Regionálním muzeu v Kolíně, 29. 10. 2017 - 7. 1. 2018



 

 

“Dvěma slovy: byla tam fantastická dezorganizovanost. Bretonův surrealismus přišel by si tam na své. Kresba Jana Zrzavého ležela srolovaná u láhve s kyselinou dusičnou, která stála na talíři, kde byla kůrka chleba a nakousnutá uzenka. A nad tím bylo zavěšeno křídlo barokního anděla se Sudkovým baretem, který se chvěl již na samém konci své pozemské existence,” napsal o fotografickém ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě básník Jaroslav Seifert.

Není to nadsázka. Poetickým slovům nositele Nobelovy ceny za literaturu, která v obsáhlé monografii o Josefu Sudkovi připomněla Anna Fárová, lze věřit. Kolínská výstava v Červinkovském domě přináší o skutečné podobě slavného zahradního ateliéru hned dvojitý obrazový důkaz - jak výběr z několika Sudkových fotografických cyklů, které v prostředí oné “fantastické dezorganizovanosti” v poválečném dvacetiletí nasnímal, tak kolekci polského fotografa Janusze Moniatowicze, jež zachycuje takřka dokumentární formou stav zchátralého ateliéru ve 80. letech minulého století. A mimochodem, to křídlo barokního anděla je na výstavě také, na spodní polici ve skleněné vitríně. Společně s dalšími předměty ze Sudkova ateliéru tvoří rovnocennou součást originální dvojvýstavy.

Tento koncept, nazvaný Imaginární setkání fotografů, si Regionální muzeum v Kolíně vyzkoušelo poprvé v roce 2013. Ze svého archivu vybralo fotografie Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho a doplnilo je současnými snímky japonského fotografa Toshio Sakaie, který sám přiznává inspiraci slavnými českými fotografy z Kolína. Společná výstava prací Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze je v pořadí druhým Imaginárním setkáním v Červinkovském domě. Je to setkání vlídné a přátelské, oba fotografové spolu nesoupeří. Ačkoli je to výstava společná, každý má pro sebe vyčleněnou samostatnou část expozice, Sudek v polootevřené místnosti bez oken, Moniatowicz v sousedním zastřešeném atriu s denním světlem. Atmosféra výstavních prostor podtrhuje náladu vystavovaných fotografií. Sudkovi sluší lehké přítmí a teplejší světlo i klid místnosti zasunuté jakoby bokem, u Moniatowicze denní osvětlení podtrhuje dokumentární až reportážní vyznění černobílých snímků.

Směr prohlídky výstavy není daný, ale je vhodné ctít chronologii vzniku snímků a začít Sudkem, prohlédnout si nejprve výběr z jeho cyklů, které v prostředí ateliéru na Újezdě vznikly - "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce”, a teprve poté se skrz snímky Janusze Moniatowicze podívat na ta samá místa, ovšem o zhruba čtvrt století později. Fotografické výpravy na malostranský dvorek, kde ateliér dodnes stojí, podnikal Moniatowicz v 80. letech už po Sudkově smrti (1976). Ateliér tehdy chátral a pustl a pro tuto přirozeně plynoucí smutnou zkázu, završenou požárem v roce 1985 hledal Moniatowicz skrze svůj fotoaparát vlídný pohled.

Není ovšem smutno jako smutno a nostalgická omšelost není automatickou zárukou, že fotografie nastartuje v divákovi řetězovou reakci emocí a imaginace. Sudkovy snímky takto fungují, což u tohoto fotografa není nijak objevné tvrzení. Možnost okamžitého srovnání s tím, jak stejná místa zachytil Moniatowicz, ale nabízí i laickému divákovi alespoň základní inspiraci pro přemýšlení, v čem je ona fotografická poezie nepořádku ukrytá. Pro první vlastní pokusy o takové hledání stačí porovnávat světlo a ostrost kresby na zachycených sceneriích. Měkčí Sudek nad tvrdším Moniatoviczem vyhrává. Sudkovo rozptýlené a měkké světlo je ve fotografické teorii již takřka zavedeným technickým pojmem. Parazitní odrazy světla na jeho snímcích mírní kontrasty stínů a tím změkčují obrysy fotografovaných předmětů. Důležité tu je zachycení celkové nálady, poměru světla a tmy nebo proměnlivé tvrdosti stínů. Sudek nepotřeboval být přesně popisný, jeho cykly "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce” nevznikaly jako dokumentární práce, ale byl to především obrazový zápisník jeho nálad a prožívaných pocitů.

Moniatoviczovy snímky jsou technicky ostřejší a prokreslenější, nezapře se v nich rukopis současné techniky. Práce s malou hloubkou ostrosti na tom nic nemění – i ta je ve srovnání se Sudkovými kontaktními fotografiemi až příliš dokonalá. Fotografie, které v chátrajícím ateliéru Moniatovicz pořídil, nejsou bez nálady, působí melancholicky, ale je to spíše diktát divákovi, jak obraz vnímat; není to pobídka pro vlastní fantazii a imaginaci.

Rozdíly v přístupu k zachycení ateliéru ve dvoře činžovního domu je možné ukázat na následujícím srovnání. První ukázka je dvojice fotografií Josefa Sudka se společným kontrastním motivem geometrických linií oken a křivolakých čar kroutících se větví a oddenků květin; jednou v polocelku a jednou v detailu. Především druhá z fotografií je podaná typickým Sudkovým rukopisem – čitelná kompozice a výrazná práce s kresbou světla, v tomto konkrétním případě vystupující světlé linie rostlin na tmavším pozadí.

Moniatoviczův snímek je vystavěný jinak. V celkovém pohledu ukazuje vnitroblok s ateliérem, který je pohlcovaný divoce rostoucím keřem. Expresivnost snímku umocňuje zvolená kompozice a práce s perspektivou, díky které vypadá keř výrazně větší, než ve skutečnosti je – jako by opuštěný ateliér omotával svými chapadly a polykal.

Obdobně lze rozdílný rukopis obou autorů rozpoznat na fotografických zátiších. Ty Sudkovy vybrala kurátorka výstavy Petra Hollerová z cyklu „Skleněné labyrinty“. Opět jim dominuje měkké a rozptýlené světlo, vytvářející na celém snímku jemný světelný závoj. Skladba zátiší je střídmá, jako například na fotografii číše s vínem, stojící na skleněných střepech.

Jedná se komponované a připravené zátiší. Oproti tomu Moniatowicz na výstavě ukazuje zátiší nalezená, která objevil v opuštěném ateliéru. Jejich kompozice už z podstaty věci není proto tak minimalistická, jako u Sudka. A i zde je provedení těchto fotografií přesnější, s ostrou kresbou, zkrátka technicky přesnější – a tedy i s jinou atmosférou.

Kolínskou dvojitou výstavu je potřeba vnímat a přijímat jako celek. Není to soutěž o lepší nostalgickou náladu, není to poměřování toho, zda a jak hodně se Moniatowiczovi podařilo k Sudkovi přiblížit. Takové hodnocení by nebylo poctivé, protože Moniatowicz o nic takového neusiloval. Imaginární setkání dvou fotografů podává zajímavý výklad o tom, co a jak fotografoval ve svém ateliéru Josef Sudek a co se s ateliérem dělo po Sudkově smrti. Cennost Moniatowiczových snímků umocňuje to, že to jsou jedny z posledních obrazových vzpomínek na původní ateliér. V roce 1989, tedy dva roky poté, co Moniatowicz uzavřel svůj soubor, byly zděné části ateliéru strženy a od roku 2000 stojí na Újezdě upravená replika původního ateliéru.

Bonusem pro zvídavé návštěvníky a fotoamatéry pak jsou vitríny, ve kterých jsou vystaveny artefakty ze Sudkova ateliéru, které fotograf používal ve svých zátiších. Je zajímavé si vedle sebe prohlížet snímky i skutečné předměty a vidět, jak vypadají v přirozeném světle samy o sobě a jak je skrze objektiv dokázal zachytit Sudek.

Imaginární setkání Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze lze hodnotit jako velmi vydařené. Další díl tohoto projektu chystá kolínské muzeum za dva roky a ve stejném intervalu chce s tímto konceptem pracovat i do budoucna.

Text: David Macháček

 

infobox 1:

Janusz Moniatowicz (1958) je polský vizuální umělec a fotograf. Odborné vzdělání získal na Vyšší státní filmové, divadelní a televizní škole v Lodži a dále na katedře umělecké fotografie FAMU v Praze. Po jejím absolvování v roce 1986 se usadil v polské Jelení Hoře (Jelenia Góra), odkud vede krkonošskou pobočku Svazu polských uměleckých fotografů. Soubor krajinářských fotografií s vrcholky Krkonoš, zpracovaný do výpravné knihy “Karkonosze”, vyšel kromě polštiny ve třech dalších jazykových mutacích. Pracuje jako fotograf na volné noze a jeho soubory jsou zastoupeny například ve sbírkách Victoria and Albert Museum ve Velké Británii nebo ve Slovenském národním muzeu. Za svou fotografickou a publicistickou činnost obdržel v roce 2017 bronzovou medaili za zásluhy o kulturu “Zasłużony Kulturze Gloria Artis”.

 

infobox 2:

Josef  Sudek (1896 – 1976) je celosvětově uznávaný a respektovaný fotograf. Za první republiky se vypracoval v žádaného fotografa, který byl v centru pražského uměleckého dění a stal se jedním z nejvýznamnějších tvůrců evropské avantgardy.

 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

 

 
 

| Autor: | Vydáno dne 12. 03. 2018 | 247 přečtení |
| Počet komentářů: 15 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |