Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Rencontres d' Arles 2012

Arleské setkání po čtyřiatřicáté

 

            Francouzská škola. Takové je hlavní téma letošního 43. fotografické festivalu Rencontres d‘’Arles. Nejde však o pokus podat mnohovrstevnatý obraz francouzské fotografické tvorby a vystihnout její národnostní specifika, ale o prezentaci místní Národní vysoké školy fotografie, která letos slaví 30. výročí své existence. Od začátku jsem měl pochybnosti zda je to dostatečně silné a nosné téma pro jeden z největších a nejvýznamnějších fotografických festivalů světa, úvodní festivalový týden mé obavy bohužel potvrdil.

            Ne, že by na šedesáti výstavách a řadě projekcích z oficiálního programu nebylo možno vidět skvělé fotografie. Většinou však šlo o díla klasiků Josefa Koudelky, Henriho Cartiera-Bressona, Elliotta Erwitta, Sophie Calleové či Penttiho Sammalahtiho a jenom výjimečně o skutečně objevnou a hlubokou tvorbu dosud méně známých autorů mladší a střední generace. Desítky tisíc lidí (loni jich celkem bylo 84 000, během letošního úvodního týdne na začátku července bylo akreditováno 11 406 návštěvníků) však do Arles nejezdí jenom obdivovat známá díla světových autorů, ale chtějí také objevovat kvalitní fotografie, které dosud neznali, seznámit se s aktuálními tvůrčími trendy, poznat práce autorů ze zemí, které obvykle nestojí v centru pozornosti. A takových jim letošní festival poskytuje méně než v předchozích letech.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Josef Koudelka
Josef Koudelka, Strážnice, 1966
Večer agentury Magnum v Antickém divadle
Dorothée Smith, Bez názvu, 2012
Olivier Metzger, Z cyklu Smích navždycky, 2012
Jonathan Torgovnik, Justin se svou dcerou Alicí, Rwanda
Lucas Foglia, Severní Karolina, 2006
Davide Monteleone, Dagestán, 2009
Hasan & Husain Essop, Posledmí večeře, 2009
Massimo Berruti, Galoch, Pákistán, 2011

Mnoho návštěvníků včetně  kritika britského deníku The Guardian Seana O‘Hary či šéfredaktora Le Journal de la Photographie Jeana-Jacquese Naudeta se shoduje v tom, že k nejsilnějším zážitkům z festivalu patří Koudelkova výstava Cikáni v kostele svaté Anny. Koudelka ji sestavil jak z ikonických fotografií ze stejnojmenné knihy z roku 1975, tak z dalších snímků, které mnoho let zůstávaly jenom v negativech a byly publikovány teprve loni v rozšířeném vydání této slavné publikace. Představuje také několik maket knihy včetně té od Milana Kopřivy z roku 1969, dobovou korespondenci i postup při selekci záběrů do nové rozšířené verze. Dlouhé bilé panely zakrývají velkou část interiéru kostela svaté Anny, v němž výstava probíhá, a samotné zvětšeniny jsou umístěny v těch nejobyčejnějších rámech Nielsen. I přes tuto záměrně prostou instalaci si expozice od první chvíle podmaňuje diváka. Desítky let staré fotografie z období 1962-1970, střídající středově komponované statické portréty, přízračně působící výjevy, z nichž mnohé nezapřou Koudelkovu zkušenost z fotografování divadla,  a výmluvné fragmenty prostředí, nic neztratily na na své vizuální síle, na podmanivosti při zobrazování elementárních životních hodnot a starých tradic,  sugestivitě autorského pohledu. Josef Koudelka, který se už na festivalu v Arles představil několikrát, znovu dokládá, že patří k největším osobnostem dokumentární fotografie druhé poloviny 20. století. To by měla potvrdit i jeho připravovaná retrospektiva v Uměleckém institutu v Chicagu a Gettyho muzeu v Los Angeles.

            Agentura Magnum, jíž je Koudelka členem, v Arles slavila 65 let od svého založení nejenom každoročním setkáním členů, ale i několika projekcemi v Antickém divadle. Film Pierra Assoulineho Století Cartiera-Bressona  zaujal autentickými rozhovory se slavným fotografem, ale trpěl nedostatkem filmařské invence, nekritickou oficiózností, přehnanou délkou a špatným výběrem fotografií, zahrnujícím řadu druhořadých krajinářských a portrétních snímků. Daleko lépe vyzněla prezentace Elliotta Erwitta, která ukázala obdivuhodnou šíři a svěžest díla tohoto čtyřiaosmdesátiletého amerického fotografa. Zážitkem byl i večer, na němž dvě desítky členů Magna osobně komentovalo začátky své fotografické dráhy. V době, kdy novinářská fotografie prožívá těžkou krizi a kdy většina malých agentur neobstála v konkurenci gigantů jako jsou Reuters, AP, AFP či Getty Images, si Magnum stale zachovává svou elitní nezávislou pozici, kterou si však dnes udržuje spíše díky bohatému archivu, výstavám a knihám než díky aktuální spolupráci s deníky a časopisy. Klasická reportážní a dokumentární fotografie je v Arles zastoupena i na několika dalších expozicích, například cyklem italského člena agentury Vu Massima Berrutiho z nábožensky i politicky rozděleného Pákistánu, skvělými expresivními snímky z válkou zmítaného severního Kavkazu od jeho krajana z agentury VII Photo Davida Monteleoneho či lyrickými fotografiemi ze Skandinávie, Ruska a dalších zemí od Fina Penttiho Sammalahtiho,

Rencontres d’Arles ovšem nikdy nebyly striktně zaměřeny na živou fotografii jako festival v Perpignonu, ale v posledních letech stále vice představují i současné výtvarníky využívající medium fotografie. Letos k nim patří třeba nedávná laureátka Hasselbladovy ceny Sophie Calleová, vystavující portréty slepých lidí, kteří teprve nedávno ztratili zrak (bohužel texty, které jsou významnou součástí jejích děl, jsou na rozdíl od jiných výstav jenom ve francouzštině) či Američan James Casebere, vytvářející symbolicky pojaté fotografie vlastních architektonických modelů. Nadace Luma, sponzorovaná švýcarskou milardářkou a mecenáškou Majou Hoffmannovou,  zorganizovala finančně velmi náročný čtyřdenní projekt Na Měsíc přes pláž,  v jehož rámci nechala navézt do antické arény tuny písku a pozvala několik sochařů a konceptuálních umělců, aby z nich postupně vytvářeli měsíční krajinu a svými díly do ní zasahovali. Proč byla tato akce zařazena do programu fotografického festivalu však většina návštěvníků nepochopila. Vybudování velkého fotografického a filmového centra podle návrhu architekta Franka Gehryho, na který nadace Luma slíbila vynaložit kolem stovky milionů eur, se stale nerealizovalo. Památkáři totiž nesouhlasí s tím, že příliš vysoké budovy by rušily pohled z historického hřbitova Alyscamps.

Otázku, zda by tak ohromné centrum našlo plné využití v pětapadesátitisícovém městě, kam turisté míří výhradně v letní sezóně, vyvolává i skutečnost, že  mnoho míst ve stávajících výstavních prostorách v bývalých železničních opravárenských halách letos zůstalo prázdných. Je to nepochopitelné, vždyť právě v nich probíhá většina výstav absolventů a studentů Národní vysoké školy fotografie a logicky se tak nabízela možnost je konfrontovat s pracemi z jiných škol.  Bylo by to jistě užitečné porovnání, protože ačkoliv Ēcole Nationale Supérieure de Photographie v Arles je nepochybně kvalitní, nepatří však k tak zásadním a celosvětově vlivným fotografickým školám  jako je Kunstakademie v Dűsseldorfu, americká Yale University či Royal College of Art v Londýně.  To je zřejmé i ze směsi kvalitativně i stylově velmi různorodých autorských expozic několika desítek současných a bývalých studentů, které ukazují postupný posun od konceptuálně a literárně laděných prací z dob začátků školy, kdy fotografie doprovázely dlouhé filozofické texty, až k široké škále aktuálních tendencí, jednoznačně akcentujících fakt, že fotografie patří k vizuálním uměním. Je mezi nimi k vidění několik výborných děl. Třeba fascinující soubor Oliviera Metzgera (ten skončil v roce 2008 v soutěži o Cenu BMW na fotografickém bienále v Lyonu druhý za Terezou Vlčkovou a o rok později měl výstavu ve Francouzském institutu v Praze) o stárnoucí ženě, snažící se postavit proti toku času, v němž autor nápaditě spojuje autentické i nahrané portréty, snímky zvířat a detaily exteriérů i interiérů. Nebo velkoformátové snímky devastujících industriálních zásahů do islandské krajiny od Pétura Thomsena. Ale také spousta nudných, naivních a nepůvodních prací, které nepatří na tak významný festival.

Totéž by se dalo říci i o výstavě Objevy, jejíž účastníky nominovalo pět pedagogů fotografických škol z Jihoafrické republiky, Japonska, Finska, USA a Velké Británie (organizátoři pod vedením uměleckého ředitele festivalu Françoise Hébela tradičně nepozvali jediného nominátora ze střední či východní Evropy). I tam bylo možno vidět několik skvělých prací. Patřily k nim vtipné inscenované snímky bratrů Essopových z Jižní Afriky, ukazujících prolínání muslimské a západní civilzace, jednoduché, ale obrazově velmi působivé snímky Američana Lucase Foglia, zobrazujícího společenství lidi, kteří se z rozličných náboženských, enviromentálních či apokalyptických důvodů rozhodli žít jinak, než většina obyvatel USA, či prostě komponované černobílé portréty Finky Nelli Polomäkiové, volně navazující na dílo Augusta Sandera. A také mimořádně silný cyklus Určené následky od jihoafrického fotografa izraelského původu Jonathana Torgovnika o ženách, které byly drasticky znásilněny během genocidy ve Rwandě. Důležitou roli měly jejich autentické výpovědi o děsivých zážitcích, o rozpolcených vztazích k dětem, jejichž otci byli nepřátelští vojáci, o nočních můrách, které se jim stále vracejí. Není divu, že cenu Objevy udělilo několik tisíc novinářů a odborníků právě Torgovnikovi.

V oficiálním programu je i několik skupinových expozic, z nichž je nejlepší přehlídka špičkových módních snímků z Muzea módy města Paříže, zahrnující díla od Horsta, Bourdina, Newtona, Tellera, Knighta a řady dalších hvězd. Velkým zklamáním je naopak průměrná sbírka latinskoamerické fotografie od Jana Muldera, v níž převládají druhořadí peruánští autoři a zásadní tvůrci v ní až na výjimky chybí. Opět je záhadou, proč se dostala do Arles, kde byly v minulosti představeny daleko významnější a zajímavější sbírky. Zdá se, že na festivalu až příliš často vyhrává “politická korektnost” , osobní vztahy nebo zájmy sponzorů nad samotnou kvalitou. Přitom Arleské setkání rozhodně netrpí nedostatkem prostředků,  letošní rozpočet ve výši šesti milionů eur bez DPH byl opět vyšší než loni.

Naštěstí festivalový program nezahrnuje  jenom výstavy. Jeho součástí opět bylo skvěle zorganizované hodnocení portfolio (jako jeden z jeho mnohaletých hodnotitelů mohu potvrdit stoupající kvalitu, vždyť práce řady účastníků převyšovaly průměr letošních festivalových expozic), pět desítek tvůrčích dílen, symposia a přednášky, projekce v Antickém divadle i během Noci roku, která se letos uskutečnila v chudé čtvrti na druhé straně řeky Rhôny, a tradiční přátelská neoficiální atmosféra. K té už tradičně přispíval i “off festival” Voices Off, v jehož rámci byla uvedena řada svěžích výstav. A tak ačkoliv samotný hlavní program festivalu letos příliš nenadchne, z Arles nakonec asi nikdo neodjíždí zklamaný.

 

                                                 Vladimír Birgus

 

Zdroj: FOTO 5/2012


| Autor: Birgus | Vydáno dne 09. 10. 2012 | 1120 přečtení |
| Počet komentářů: 627 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |