Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Tak pravil LaChapelle

 

 

Výrazně barevné podle některých názorů až kýčovité fotografie amerického fotografa Davida LaChapella představuje na retrospektivní výstavě od 7. prosince 2011 do 26. února 2012 Galerie Rudolfimum.

David LaChapelle se narodil 11. března 1963 v městečku Farmington ve státě Connecticut na východním pobřeží Spojených států. Jeho matka, která se narodila v pobaltské Litvě, byla emigrantka a výrazně ovlivnila jeho raný pohled na svět vlastnostmi jako šetrnost, slušnost, odpovědnost nebo úcta, které se mísily s okamžiky, které zná každý emigrant: s nejistotou, jazykovou bariérou, ztrátou zázemí, rodiny a přátel. LaChapelle chtěl být od raného dětství umělcem a jak sám k tomu říká: „Rozhodně jsem se nehodlal stát nějakým obchodníkem. Tím jsem si také ospravedlnil, že jsem nedokončil školu, že jsem nemusel dávat pozor při hodinách, hlavně v matice.“

 

V zásadě banální prostředí amerického maloměsta ho inspirovalo k únikům do jen několik hodin cesty vzdáleného New Yorku – dynamického a neustále se měnícího kulturního centra, kde na přelomu 70. a 80. let nastupovala nová generace umělců. V galeriích například poprvé vystavují umělci jako Robert Mapplethorpe, Andres Serrano, Joel-Peter Witkin nebo Cindy Sherman, která patří k jeho oblíbeným umělcům stejně jako třeba Diana Arbus, Nan Goldin nebo Andy Warhol. V této době navštěvuje newyorské kluby, kde se v průběhu svých návštěv mohl setkat nejen s pop hvězdami, mezi nimiž nechyběli zpěvačka Cher a Michael Jackson, stejně tak jako s tanečníky Michailem Baryšnikovem a Marthou Graham či s malířem Salvatorem Dalím a rovněž se začínajícími umělci jako zpěvačkou Madonnou a skupinou nové vlny Duran Duran a mnohými dalšími. LaChapelle tu poznal nejen blyštivý svět nočního života, ale i jeho drsnější stránky, svět nejen plný rozkoší a přepychu, ale také lidských tragédií a zklamání. Vše zde bylo koncentrovanější než v běžném životě, hudba jasnější, propady hlubší. Možná to bylo první prostředí, v němž se David cítil, že opravdu žije, že vnímá svět, jemuž jaksi podvědomě a intuitivně rozumí. A toto prostředí se později promítlo do jeho fotografií jak výraznou, křiklavou a mnohdy přehnanou barevností tak i výběrem témat. Zásadním pro LaChapella bylo setkání s Andy Warholem. „Andyho Warhola jsem potkával v newyorských klubech. Byl velmi přátelský. Člověk na Andyho narazil, když obrážel kluby nebo mejdany. Oslovil jsem ho s tím, že jsem fotograf, a jestli bych mu nemohl ukázat svoje fotky, a on řekl – jasně. Dal mi první větší flek, kde jsem pracoval jako fotograf – v časopise Interview. To byla moje škola.“ říká k tomu. 

V polovině 80. let, po tom co se LaChapelle přestěhoval natrvalo do New Yorku, se jeho tvorba začala objevovat v malých newyorských galeriích. První  výstava připravená roku 1984 pro nově vzniklou 303 Gallery nesla název Dobrá zpráva pro moderního člověka (Good News for Modern Man). Na podzim téhož roku se ve stejné galerii prezentoval ještě jednou se souborem Andělé, svatí a mučedníci (Angels, Saints and Martyrs). Tyto série černobílých fotografií nalezneme v první místnosti Galerie Rudolfinum. Již tehdy v nich hrálo hlavní roli tělo, jak ženské, tak mužské. Oplývají řadou gest a vycházejí z náboženství, i když není zcela jasné z jakého – jestli jde o náboženství křesťanské či pohanské rituály. Soubory mají zvláštní, specifickou atmosféru, jakousi nečasovost. Je v nich jemnost, zajímavá práce se světlem a stínem. Nacházíme v nich zajímavou atmosféru a určitou výtvarnost, která se ale v jeho následujících souborech již neobjevuje. Tyto fotografie by mohly být klidně vytvořeny na přelomu 19. a 20. století, a lze je přirovnat k fotografiím Edwarda Steichena nebo Františka Drtikola. Pokud by u nich nebylo napsáno jméno autora, tak bychom je pravděpodobně k tvorbě Davida LaChapella nepřiřadili. V době kdy vznikaly, již plně zasáhla celou newyorskou uměleckou scénu nemoc AIDS. Jejím nebezpečím byl fotograf přímo konfrontován, protože na nemoc zemřel jeho přítel. Černobílé vidění světa z odstupu vnímal právě v tomto kontextu: „Všechno bylo černobílé, protože barvy pro mne tehdy neexistovaly, všechno jsem tehdy prožíval velmi těžce. I mé rané fotografie z té doby jsou černobílé, jsou náladové a temné v tomto duchu jsem pracoval šest let.“ Z rané tvorby na výstavě najdeme ještě další fotografie z konce 80. let, které jsou spíše experimenty. LaChapelle zde již používá kontrastní a často ostré barvy, do některých fotografií vkládá zajímavé detaily, jinde transformuje barevnost do větších jednolitých ploch a o těch dalších bychom již neřekli, že to jsou fotografie. Na obrazech spojuje fotografii, koláž a grafiku. Fotografie rozstříhává a posléze nalepuje či je vyškrabává a barevně manipuluje – zkouší co vydrží. Hraje si. Je v nich vidět hledání rukopisu a seberealizace autora. Jen, bohužel v jeho pozdější tvorbě nevidíme žádnou návaznost. Další místnost nazvaná Příběhy a tváře prezentuje LaChapellovu tvorbu převážně 90. let. Kdy se během poměrně krátké doby vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších představitelů reklamní a komerční fotografie mezi stálice reklamního nebe jako Maria Testina, Annie Leibovitz, ale i velikány Richarda Avedona a Helmuta Newtona, kteří záhy rozpoznali jeho talent a originální přínos. LaChapellovi klienty se postupně staly nejvlivnější značky (např. Maybach, L’Oréal nebo Nokia), nejprestižnější módní časopisy (Vogue, Rolling Stone, The Face nebo Vanity Fair) se předháněly, který má od něj více obálek a fotoeditorialů. Módní svět nejenom fotografoval, ale postupně jej začal i ovlivňovat. Své modely dokázal stylizovat do neviděných kompozic, materializoval jejich i své sny a skryté představy. Mít fotografii od Davida LaChapella se stalo módním hitem, a proto se mu v následujících letech před objektivem vystřídaly celé zástupy slavných a obdivovaných, kteří chtěli podstoupit dobrodružství, které pro ně připravil.



Ukázky fotografií

 

 

 A proto na nás dnes ze stěn galerie dívá Marilyn Manson, Uma Thurman s fotografií Teď přece nemůžeš odejít, nahá Naomi Campell s leopardem za zády, nebo polonahá Pamela Anderson s prasátkem a názvem Jsem přece vegetariánka a další celebrity, které LaChapelle, i když nevím jestli vědomě zesměšňuje. Jako např. na fotografii Amandy Lepore: Závislá na diamantech. V těchto fotografiích již nenalézáme žádné zajímavé světlo, jemnost nebo dokonce hru z konce 80. let. Tyto fotografie jsou syrové, výrazně barevné, prostě šílené, a jejich prostředí dotváří kýč v podobě dnešního luxusu a nahota. Právě v této době v 90. letech se formuje jeho nezaměnitelný rukopis, plný zářivých barev, imaginace, snů.

Vedle fotografií hvězd a celebrit vytváří i cykly, kde žádné známé či slavné osobnosti neuvidíme. K souboru Americké vzpomínky použil LaChapelle amatérské polaroidové snímky ze 70. let, momentky z rodinných párty a oslav, jež zakoupil přes eBay. Do již existujících kompozic však nepatrně vstoupil v řadě detailů, které divák na první pohled často přehlédne. Nalezneme v nich kritiku znovuzvoleného prezidenta G. W. Bushe v podobě nápisů jako: Bush zabíjí. Neshazujte bomby, vyhoďte Bushe na triku jedné ze starších dam, na plechovkách od piva a rovněž se zde objevuje symbolika spojená s militantním patriotismem – vlajky, zbraně, na zdech visící obrázky tanků a výbuchů, které připomínají výbornou práci Marthy Rosler Válka až do domu aneb Krásný domov z let 1967 – 72, v němž reagovala na válku ve Vietnamu a tento znovu obnovený cyklus z roku 2004 s podobným názvem Válka až do domu aneb Krásný domov, nová série, v němž reflektuje válku v Iráku. Fotografie Davida LaChapella a Marthy Rosler reagují na velmi podobné kontroverzní téma stejným prostředkem, kterým je manipulovaná fotografie. Jen u Rosler je tento názor jasný oproti tomu LaChapellovskému, který je ve fotografiích jen více naznačený. Musíme se soustředit a v některých záběrech ho i hledat v rozmanitosti scény. Tento soubor má ale oproti fotografiím celebrit něco do sebe.

Zbytek výstavy se již věnuje LaChapellově volné tvorbě, ke které se rozhodl vrátit kolem roku 2005, kdy výrazně omezil svou práci pro reklamu. Kdo ale čeká návrat k jemným černobílým fotografiím z 80. let či k jeho barevným experimentům, bude zklamán. Ve většině souborů nalézáme jeho nezaměnitelný „zářivý“ rukopis z 90. let. Soubory, které vytváří, odkazují k současné společnosti, kterou doposud fotografoval. Ale objevují se v nich také odkazy k dějinám umění – renesanci, pop artu atd. a k náboženství, které jak jsem již zmínila na začátku, bylo i součástí jeho rané tvorby. Mezi jedny z prvních děl patří volný cyklus: Muzeum skládající se ze tří fotografií s názvy: Po potopě: Muzeum, Po potopě: Socha, Po potopě: Katedrála. Na všech třech fotografiích nalézáme katastrofu, kdy voda zaplavila budovu muzea s klasickým uměním nebo katedrálu. Na prvních dvou snímcích se ve vodní hladině mísí odrazy obrazů a sochy s plovoucími odpadky. Třetí fotografie ukazuje modlící se lidi, kteří tuto katastrofu přežili. Jsou buď nazí, nebo oblečení do současných oděvů a upírají své pohledy nahoru mimo fotografii pravděpodobně k Bohu a k naději. Jedna malá dívka se ale dívá na nás. Točí se k lidem zády, jakoby věděla, že jim teď v poslední chvíli již nic nepomůže, že záleží na tom, jak se chovali dříve. Tato fotografie má ducha a myšlenku, i když je vizuálně LaChapellovská. Tento cyklus o něco později vyvrcholil rozměrnou fotografií Potopa. LaChapelle se zde nechal inspirovat Michelangelem, konkrétně výjevem biblické Potopy, z nástropní malby v Sixtinské kapli. Potopa nesymbolizuje jen apokalyptický konec, ale také nový začátek. Přeživší skupina lidí je zárodkem budoucí civilizace, budoucího života. Mnoho nahých postav s kýčovitým pozadím evokuje svět umělé krásy budoucího života, ve které já určitě žít nechci, vy snad ano? Ve stejné době vzniká rovněž rozsáhlý cyklus Probuzení (2007), který také pracuje s tématem potopy. Na fotografiích jsou pod vodou lidé v protisvětle, kteří někomu připomínají smrt utonutím, jiný v nich může vidět naopak zrození a dalšímu přijde, že na něm lidé sní, že jsou zamyšlení nebo překvapení. Tento soubor se po vizuální stránce vymyká klasickému stylu Davida LaChapella a to je možná i důvod, proč z něj máme tolik různých a zajímavých pocitů. Zmíním ještě několik dalších prací. Jednou z nich je Bouračka (2008), která se již obrací k současné společnosti. Zobrazuje nabouraná luxusní auta, která jsou zajímavě instalovaná v prostoru. Ukazují pomíjivost luxusu a to co způsobí takovou rychlou zkázu – rychlost, ale ne dostatečně. Tím, že jsou vytržená z kontextu a nakládaná na sebe simulují spíše dojem skládky, podivně se rozpadajících kusů plechu. Nemají dostatečný náboj pro zamyšlení a odmítnutí této přehnané potřeby. Dalším dílem, které je také trojrozměrné, je Nedostatečnost všech věcí dostupných (= Dekadence, 2008). Tato plastika, jestli to tak lze nazvat, je v horní části lemovaná dvěma luxusními limuzínami, které obklopují scénu s mnoha postavami a symboly. Na pravé straně je zobrazen luxus v podobě zlata a diamantů, pomíjivá až umělá krása a sex, které simulují současnou bohatou společnost bez  vkusu, a která neví co s penězi. Na levé straně, která je mimochodem o něco menší, jsou naopak děti, ženy s rukama vztyčenýma k nebi nad mrtvým tělem muže a také knihy symbolizující vzdělání. Na první pohled v tom vidíme zobrazení současného světa, který i když se nám mnohdy nelíbí, je takový jaký ho LaChapelle zobrazuje. Poslední soubor této výstavy a současně i poslední jeho obsáhlejší soubor je série fotografií Země se usmívá květy (2008–11). Květinová zátiší, která na těchto fotografiích nalézáme, odkazují na inspiraci v dějinách umění. Bujaré květiny v kombinaci věcí denní potřeby působí po celé změti fotografií v celku klidným a uhlazeným dojmem. Jen při detailnějším pohledu v nich nalézáme provokatéra Davida LaChapella.

Instalace výstav je v Rudolfinu na dobré úrovni. Jedinou výtku bych měla k popisným deskám, které se nacházely v každé místnosti. Pro diváka, který se v jeho díle neorientuje, byly často dost zavádějící, protože v nich byla uváděna díla, která na výstavě nebyla pověšena a on si ten text neměl s čím spojit.

Ať už je David LaChapell  komerčním fotografem nebo spíše umělcem určitě stojí za to si na tuto jeho první retrospektivní výstavu zajít a udělat si názor sám.

 

Literatura: Otto M. Urban: Tak pravil LaChapell, Arbor Vitae, 2011

 

Iva Stránská, 2012


 


| Autor: administrator | Vydáno dne 05. 06. 2012 | 2085 přečtení |
| Počet komentářů: 1161 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |