Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

To nepodstatné
Jana Pošová,  Eva 2006

To nepodstatné
Fotografie The Essence
4.3 – 29.3. 2008
Výstavní síň Mánes
Kurátoři: Ivan Pinkava, Lucie Mlynářová, Michal Hladík

 Pro většinu z těch, kteří v roce 1994 postávali se svými projekty před dveřmi konkurzní komise již v druhém kole zakládaného Ateliéru fotografie Vysoké školy Umělecko – průmyslové bylo rozhodnutí skutečným překvapením. V konkurzu nezvítězil nikdo z autorů, zaobírajících se  prostupováním fotografie různými médii, ale ryzí dokumentarista a spoluzakladatel obrazové redakce deníku Prostor Pavel Štecha. K výtvarnému umění měl Štecha blízko především jako kultivovaný a technicky precizní dokumentátor architektury, ale i mnohých výtvarných oblastí, pedagogicky působil mnoho let na FAMU. Krátce po jeho jmenování jsem ho ve školních dílničkách navštívil. Upřímně řečeno, nebylo co závidět. Nezpochybnitelný společenský i osobní Štechův kredit spolu s přesně vyváženou koncepcí s odstupem ukázal tuto volbu jako šťastnou. Bohužel méně šťastný byl konec téměř desetiletého působení uzavřený těžkou nemocí. V roce 2005 nastoupil na jeho místo fotograf  Ivan Pinkava. Autor výrazného a technicky virtuózního rukopisu, hledající inspirace v tradičních motivech a symbolismu mohl opět otevírat nejistotu, jak se v úloze pedagoga postaví k celkem odlišným tendencím aktuální fotografické scény. Po více než dvou letech (kdy Pinkava svou misi na Katedře grafiky bohužel končí) dokládá výstava jeho ateliéru v pražském Mánesu, že se zde uvážlivě oddělil autorský potenciál a pedagogická praxe.



 

Jiří Thýn Bez názvu  Z cyklu Best Before,2005
Ondřej Přibyl Rákosí ve větru, 2001
Radeq Brousil Černá pyramida, 2008

 Nákladně realizovaná výstava rozhodně výrazně překračuje obvyklý způsob studentské prezentace. Členěním v čitelné eleganci hlavního Novotného prostoru (mimochodem: vstupem do tradice školy je fakt, že architekt Mánesa byl profesorem VŠUP)  se podařilo sestavit expozici v přesně vymezeném rámci, ale zároveň jakoby otevřenou mnoha dalším alternativám. Právě tato otevřenost je na počátku tvůrčích cest všech absolventů i studentů sympatickým rysem. Zároveň se neakcentují přespříliš jednotlivosti či autorské subjekty, ale udržuje se proporce v členění větších či menších vystavených souborů. Výběr je veden takovým způsobem, že prakticky nic není využito jako kulisa, kterou za vypsanými jmény recenzenti i kritici obvykle kamuflují spojením  „…a další“. Je to ovšem logické v ateliéru, jehož specifikou je velmi úzký kruh studentů.
           Působivým obrazovým znakem výstavy (na obálce katalogu i pozvánce) je jakoby letmá momentka expresivního detailu výrazu tváře s názvem Eva (2006) Johany Pošové. Zkouslé rty mají širokou symboliku od rozpaků k bolesti a touze ji překonat či nutnosti pokračovat a prostoupit nepřízní situace. Ale i další práce autorky s obrazovými soubory sestavenými z nalezených zátiší a různých fragmentů skutečnosti stojí za pozornost. Radeq Brousil v rozsáhlejším souboru Černá pyramida (2007-2008) rozvíjí osobitou poetiku prolínajících se magických značek, masek, vágní reality, její stylizované černobílé transformace ve fotografii, zvláštních světů, jež jsou průsečíkem komerce, dryáčnických mýtů, nepatřičnosti i náležitosti. Ve složitě postavených celcích vystupují jednotlivosti špatných osudů (chlapec pokrytý plivanci a zaschlou krví před tabulí), jež spoluvytvářejí osudy „dobré“ nebo prosté zauzlení větví jako přírodní proces, jež se však může kdykoliv zvrátit do nevyzpytatelnosti a nebezpečné vratkosti genetických mutací. Tento způsob utváření „nových mýtů“ je zcela odlišný od Pinkavova autorského rukopisu, který je pevně ukotven v tradici. Zde je mlhavá tradice jen součástí něčeho mnohem zlověstnějšího, jakoby expozé her počítačového světa, jež se v některých momentech vymklo kontrole. Vytváření složitě propojených obrazových celků různými formáty od obřích printů až k nepatrným vizitkám je vlastní i „poutnickému“ souboru Útok trojice autorů Patrika Boreckého, Lukáše Prokůpka a Štěpána Pecha. Idylické žánrové motivy poutníků v zapadajícím slunci a okamžiků „prozření“ (kupř. s klasickou Zenovou lukostřelbou nebo meditací v horách) jsou konfrontovány s celkem jinými obrazy nebo dokonce kousavým humorem, které naši cestu zpochybní. (Podobně rozvíjené obrazové vyprávění objevíme rovněž v deníkových záznamech Evy da Silva Melo, která je ovšem prostá nadsázky.) Kromě této společné práce jsou všichni tři autoři zastoupeni rovněž jednotlivě. Patrik Borecký samostatně rozvíjí  poetiku „fotoarcheologie“,  Štěpán Pech v Deníku Leoparda da Vinci z letošního roku interpretuje (stejně jako renesanční tvůrce) okamžité nápady do obrazových skic. Lukáš Prokůpek realizuje drobné etudy videoartu (kupř. Anděl západního okna či TMAa TMA (2007) vymezeného ještě zvlášť ohraničeným prostorem. Videoartem se zabývá rovněž Linda Urbánková v prostém, ale působivém Videohaiku z roku 2005. V myšlenkovém principu se tomuto pojetí blíží odlišné minimalistické krajiny Tuman Ondřeje Přibyla z roku 2006 (podobné motivy v práci autora jsme viděli také v rámci loňského Frame 007).  Ale pro mne osobně byly působivějším objevem starší konceptuální práce z cyklu Území,  kde v přírodě nacházíme jakési teritoriální značky.  Peter Fabo neunikne pozornosti diváka  krajinou z cyklu Periferie, Granada  s podivnou obrazovou srostlicí „dvojpsa“.
        V pozvánce kupodivu kurátoři zapomněli na Martina Chuma - v katalogu i na výstavě je zastoupen působivým obrazem Nový den (2008) (jakoby vycházejícím z pojetí školy Bernda a Hilly Becherových), ale naopak uvedli Magdu S. Slezar, která není v katalogu. Tyto přesmyčky se může snažit důsledný divák vnímat jako záměr. V graficky pěkně upraveném katalogu (Adéla Svobodová) se mi pak opakovaly strany Ondřeje Přibyla 65 až 71 (a upřímně jsem naletěl, když jsem hledal nějaký koncept). Ale zpět k autorům.
                 Petra Malá se s ukázkou souboru pod složitým názvem Čím víc se vlak od toho domu vzdaluje, je mi trochu líp dostává k jednoduché ikoně tělesnosti,  jež se však od v 90. letech v české fotografii frekventovaného Body Artu posouvá k jakési vnitřně a v kruhu uzavřené narativnosti. Tím je charakterizována i svalnatá mužská postava ve vegetaci Jana Bigase, který přináší rovněž i osobitý portrét sestry.  Prosté motivy v momentkách, jež zachycuje Michal Šeba –gejzír vody otřepávajícího se psa na zahradě nebo zahradní hadice - jsou konfrontovány se zátiším, vyvořeným pořádkumilovnou každodenností se svobodovsky  číslovanými variantami nebo „zjizveností“ svetru v používání Jiřího Týna. Minimalistické konceptuálně rozvíjené motivy charakterizují rovněž vystavené práce Jana Kuděje či Michala Ureše. Škoda, že esej právě posledně jmenovaného, zveřejněná v katalogu není volně k dispozici na výstavě. Text z písemné části diplomové práce nabízí hned několik alternativ k odemykání podobně postavené soudobé fotografické tvorby pro diváka, který se může ocitnout v nejistotě výrazu zkousnutých rtů z obrazového mota Johany Pošové.  Samozřejmě, že stejně jako u meziválečné avantgardy nemůžeme brát tak úplně vážně výrok: „Základním výchozím bodem pro mne byla absence potřeby inscenované fotografie, protože právě inscenací jakoby se vytrácela autenticita, ona nejčistší vlastnost fotografie samé. Šlo o to, jak jeden z kolegů prohlásil, vydolovat poezii z všední reality.“ (SIC)  Tento kolega mohl být i Karlem Teigem (což samozřejmě vzhledem k mládí autora nepředpokládám) jež si v době podobného prohlášení sám lepil erotické montáže. Na výstavě se s inscenací pochopitelně setkáme dosti často (ale v jiné podobě než u Ivana Pinkavy a jeho generace). Inscenování v realitě jakoby se přesunulo k inscenování v instalaci. „Cílem (…) je vytvořit prostor, který umožní právě ono prolnutí většího množství forem a obsahů, které, přestože se od sebe mohou jevit na první pohled vzdálené, přec mají schopnost nám předávat informaci, která vzniká až právě prolnutím jednotlivých příběhů, předmětů a pohledů.“
        O patro níž je v Mánesu koncepční koktejl výstavy Jeden den v životě České republiky, vybraný z prací stovek reportérů, dokumentaristů i amatérských fotografů. Ale tyto dvě expozice se naštěstí už neprolnou. Aleš Kuneš, Text převzatý z časopisu Ateliér 2008, č. 7


| Autor: Aleš Kuneš | Vydáno dne 26. 03. 2008 | 4641 přečtení |
| Počet komentářů: 605 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |