Seznam rubrik
  Partnerské servery

PhotoRevue.com
naše ikonka

asociacefotografu.com

  Představujeme
  Výměna odkazů
  Nejčtenější články
  Tiráž

PhotoRevue.com vydává Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vychází od 23. 06. 2002, ISSN 1214-2913
Redakce Vladimír Birgus, spolupráce Petr Vilgus a Tomáš Pospěch, webmaster David Macháč phpRS.

Výstava Identita mladých českých fotografek

 

Tereza Vlčková, z cyklu  Two

Výstava Identita mladých českých fotografek na festivalu v Lyonu

Tisková zpráva

Lyon Septembre de la photographie 2008,  M. A. P. R. A., 9, rue Paul Chanevard, Lyon  a Bibliothéque municipale Lyon, 7, rue Saint-Polycorne, Lyon, 18. 9. – 11. 10. 2008. Kurátor Vladimír Birgus. Vernisáž 18. 9. 2008 v 18.30 hod. Výstava je součástí 9. mezinárodního festivalu Lyon Septembre de la photographie. Kontakt: 10 bis, rue de Cuire, F-69004 Lyon, tel. 0033-472078431, www.9ph.fr.  V programu festivalu, věnovanému tématu identity, je i samostatná expozice Kateřiny Držkové v Galerii Martinez, 28, rue Burdeau, Lyon (20. 9. – 31. 10. 2008), výstava současné slovenské fotografie (Andrej Balco, Jana Hojstričová, Dana Kaprálová, Martin Kollár, Pavel Maria Smejkal) v Galerii Domus, Université Claude Bernard Lyon, 4, bd. Niels Bohr, F-69100 Villerbannem (18. 9. – 12. 10. 2008), a přednáška Vladimíra Birguse o mladé české fotografii v Amphitéatre de l’Ecole Supérieure Lettres et Sciences Humaines, 15, parvis René Descart, Lyon (metro Debourg) 17. 9. v 16 hod. Logem festivalu, použitém na pozvánkách, katalogu a plakátech, se stala fotografie Barbory Bálkové z cyklu Masky. Grand prix BMW pro nejlepšího účastníka festivalu  bude udělena 19. 6. 2008 Tereze Vlčkové. Mezi pěti finalisty, vybranými mezinárodní porotou, byla i Dita Pepe.
 



 

Barbora a Radim Žůrkovi, Potomci 2007
Kateřina Držková.Refugees
 
 

Text z katalogu:
 Ještě nikdy v historii české fotografie neměly fotografující ženy tak důležité místo jako v současnosti .Získaly ho navíc v době, kdy fotografie vyšla ze svého uzavřeného ghetta a získala na umělecké scéně významnější postavení než kdykoliv předtím.
 Přitom v prvním století existence fotografie se v českých zemích ženy uplatňovaly jenom minimálně. I když některé provozovaly portrétní ateliéry, studovaly fotografii na Státní grafické škole v Praze či fotografovaly pro různé časopisy, žádná z nich výrazněji nezasáhla do vývoje fotografické tvorby - na rozdíl od literatury či malířství, v nichž ženy vytvořily významná díla zejména ve 20. a 30. letech. Teprve po 2. světové válce se začaly v české  fotografii objevovat první autorky s vyhraněným rukopisem, jako třeba Emila Medková, Dagmar Hochová nebo Běla Kolářová.. Jejich počet se však výrazněji rozšířil až v 60. a 70. letech s nástupem nových generací. Ani tehdy však ještě ženy-fotografky nehrály tak zásadní roli jako dnes, kdy tvoří téměř polovinu studentů mnoha fotografických a výtvarných škol a kdy jejich díla často patří k nejkvalitnějším a nejoriginálnějším příkladům současné české a z fotografie vycházející výtvarné tvorby. Situace v České republice v tomto směru zapadá do mezinárodní umělecké scény současnosti, v níž díla řady fotografujících žen, jako jsou Sophie Calle, Cindy Sherman, Sam Taylor-Wood,  Nan Goldin, Tracey Moffatt, Vanessa Beecroft, Barbara Kruger, Sandy Skoglund, Mariko Mori, Annie Leibovitz, Tina Barney, Mary  Ellen Mark, Sally Mann, Rineke Dijkstra či Loretta Lux, patří k vrcholům. 
 Zatímco v 90. letech v české fotografii mělo klíčovou pozici téma těla a tělesnosti, dnes je jeho místo důležité, ale už ne tak zásadní a tak frekventované, protože do značné miry ustoupilo tématu identity. Zdá se, že toto téma je obzvlášť přitažlivé právě pro fotografky, které často autoreflexivně zkoumají svou vlastní identitu a její proměny, ale rovněž se zabývají množstvím rolí současných žen ve vztahu k mužům, dětem a společnosti, emancipací, genderovými rozdíly. Tato výstava představuje téma identity v tvorbě výrazných představitelek nejmladší generace současné české a slovenské fotografie ve věku do 35 let, proto v ní zastoupeny mnohé další autorky, které tuto věkovou hranici už překročily.  Přestože se v jejich dílech nějakým způsobem uplatňuje ženská senzibilita a ženský pohled, ne všechny lze považovat za typické projevy specificky ženského umění nebo dokonce vyhraněných projevů  feminismu.   
 Mimořádně invenčně téma vlastní identity rozehrává Dita Pepe v cyklu Autoportréty s muži, navazujícím na předchozí Autoportréty s ženami. Chameleónsky mění svůj vzhled  a vlastní osobnost a stává se přizpůsobivou manželkou či milenkou mnoha mužů různého věku, různého charakteru, různých profesí a různého společenského postavení. Zatímco autoportréty s ženami vznikaly hlavně v autentických obývacích pokojích a dívčích pokojíčcích, autoportréty s muži jsou z velké části fotografovány v exteriérech. Ty zahrnují mnoho výmluvných detailů, jež pomáhají charakterizovat společenské postavení, zájmy, vkus a životní hodnoty fotografovaných mužů a  jejich partnerek v podání autorsky. Zkušenosti z módní fotografie a užší autorská spolupráce s manželem Petrem Hrubešem zvýšily důraz na brilantní fotografickou techniku, virtuózně kombinující existující  a umělé osvětlení, větší roli hraje i nápadité využití výrazných barev. Dita Pepe zde opět udivuje svými proměnami a mimikry,  svou schopností absolutně se ztotožňovat s muži po svém boku, změnit na sobě vše kromě základních rysů vlastní tváře. Její fotografie toho říkají mnoho nejenom o současných mužích, ale i o ní. I když se z nich nedozvíme, jak vlastně ve skutečnosti vypadá.
Ve fotografiích s tématem změny identity se často uplatňují nápaditá využití možnosti počítačových úprav snímků. Kateřina Držková v cyklu Refugees invenčně propojila téma totožnosti s tématem života politických a ekonomických emigrantů, kteří v posledních letech ve větším počtu přicházejí do národnostně značně homogenní České republiky za naplněním svých iluzí o rychlém zbohatnutí a spokojeném životě. Za pomocí počítače vizualizovala sny zahraničních uprchlíků a vytvořila pro ně svět daleko zářivější než jsou utečenecké tábory, v nichž v současnosti žijí. Využila k tomu komparací autentických, zcela nevyumělkovaných černobílých záběrů, které si diváci prohlížejí v malých kukátcích, s podstatně většími výrazně barevnými portréty stejných lidí v idealizovaném prostředí fiktivních  bazénů, vilových čtvrtí nebo elegantních kanceláří.
Pro romantické práce Terezy Vlčkové bývá typická časová nezařaditelnost. Autorka se totiž často inspiruje uměleckými díly z různých období a nechává nás v nejistotě, kdy a kde se vlastně scény na jejích fotografiích odehrávají. Velký význam v tom mívá i nadpozemsky nádherná příroda  bez jakýchkoliv civilizačních zásahů, s níž ženy a dívky před kamerou dokonale souzní, jíž se zcela odevzdávají, s níž se snaží splynout. Příroda je zde jakýmsi ideálem krásy, čistoty, neposkvrněnosti i duchovní hloubky. U jejích magických portrétů dvojčat v z nejnovějšího cyklu Two najdeme paralely s malířskými díly starých italských a španělských mistrů, s fotografiemi Augusta Sandera, Diany Arbus, Rijneke Dijkstra či Loretty Lux, zachycujícími portrétované s uhrančivými pohledy přímo na diváka,  i s mnohými filmy. Nejsme v něm schopni rozeznat, kdy se jedná o skutečná dvojčata a kdy o klony jednoho děvčátka, vytvořené v počítači, někdy si dokonce nejsme jisti, zda nejde o dokonalé panenky z umělé hmoty, někdy z nich máme trochu strach. Autorka se snaží prozkoumávat identitu maximálně fyziologicky blízkých lidí, jejichž vnější podobnost ještě zdůrazňuje stejným oblečením i stejnými účesy. V jemných kontrastech a analozích výrazů jejich tváří s překvapivě dospělými výrazy přitom akcentuje otázky, zda stejně blízký je i jejich psychický svět a jejich charakter či jaké jsou jejich vzájemné vztahy, jaké je jejich alter ego, kolik tváří se v každém z nás skrývá. Intenzivní využívání photoshopu však v jejím případě nevede k samoúčelným efektům, ale umocňuje působivost fotografií, které okouzlují svou nevšední poetikou, osobitým světem na rozhraní skutečnosti a snu i kladením otázek, na které jen obtížně hledáme přesné odpovědi.
Malířka a fotografka Barbora Bálková v cyklu Masky zakryla vlastní tvář, z níž zůstaly zpravidla viditelné jenom oči, mnoha netradičními maskami. Podobně jako mnozí surrealičtí umělci nebo později Diane Arbus či Joel Peter-Witkin ukazuje, že prostřednictvím masky lidé mění svou identitu a stávají se někým jiným, že maska jim umožňuje odhodit vnitřní zábrany, které si sami vytvořili, zakrývat skutečné i domnělé fyzické nedostatky, může symbolizovat pocity a nálady, je ochranou a současně výzvou. Maska skrývá i odhaluje podstatu lidí. Bálková ovšem nepoužila běžné masky, ale sestavila je z kusů masa, chleba, květů, peří či dolarových bankovek a jejich prostřednictvím tak vytvořila vizuálně atraktivní multimediální díla.
 Řada fotografek nachází témata a motivy svých fotografií v nejbližším okolí mezi svými partnery, dětmi, rodiči a příteli. Dvojice Zuzana Blochová a Dita Lamačová využila computeru ve fúzích vlastních tváří a těl v cyklu Persona, jehož název upomíná na závěrečnou scénu prolnutí dvou polovin obličejů hrdinek Bergmanova stejnojmenného.filmu. Jejich fotografie jsou především zamyšlením o hlubokých mezilidských vztazích, o vzájemném ovlivňování se blízkých lidí, o prolínání charakterů.  Obdobná témata se objevují i v trojicích portrétů Potomci, v nichž Barbora Žůrková ve spolupráci se svým manželem Radimem Žůrkem v počítači vymodelovala podobu fiktivních dcer a synů, v jejichž tvářích se propojují její geny s geny různých mužů. Vznikly tak fascinující generační komparace, o nichž sami autoři napsali: “Pomocí počítačových montáží jsme se pokusili hledat obraz toho, kdo jsme, co jsme, co jsme byli a čím bychom mohli být.”. Sylva Francová ve svých Portrétech žen počítačově propojila snímky pořízené v různých časových odstupech, v nichž ukazuje svou matku, babičku, sestru i blízké přítelkyně v soukromí, do něhož obvykle cizí člověk nepronikne -   při různých každodenních bežných situacích, zaběhnutých rituálech, při odpočinku, kojení i cvičení. Vytvořila tak mnohostranné intimní pohledy na lidi kolem sebe, v nichž se prolíná skutečnost s aranžováním a dodatečnou manipulací. Ukazuje, že každý člověk má mnoho různých podob, že každý zastává v životě různé role.
 Zatímco většina vystavujících autorek se zabývá různými způsoby autoreflexe svých pocitů, vztahům ke svým nejbližším či zkoumání vlastní totožnosti, některé fotografky věnují svou pozornost obecnějším společenským problémům změn role lidí v současném světě. Daniela Dostálková v cyklu The Town I Like zinscenovala v moderní unifikované továrně na výrobu klimatizace, kterou v České republice postavila japonská firma, výjevy, jež symbolizují maximální zefektivnění práce ve sterilně čistém prostředí, ale současně ukazují velkou míru globalizace a potlačení individuality zaměstnanců nadnárodních korporací, kteří jsou nuceni měnit své zvyky a potlačovat svou přirozenost. Životu v bývalých komunistických zemích je take zasvěcen rozsáhlý soubor Východní blok od Barbory Mrázkové s Filipem Lábem, ukazující Polsko, Balkán i další oblasti Evropy v době radikálních politických, společenských a ekonomických změn Autoři z něj vystavují fotografie z centra polského těžkého průmyslu Katovic, trpícího velkou nezaměstnaností po omezení produkce tamních dolů a hutí. Prostřednictvím tmavé tonality a konfrontace absurdních skrumáží různých motivů akcentují ponurost a přízračnost tohoto města  I oni ve svých fotografiích, na první pohled vypadajících jako autentické dokumenty, invečně používají nenápadníých aranžmá.  Sociologický pohled na prolínání ras, národností, kultur a sociálních vrstev obsahují sugestivní portréty od Štěpánky Stein a Salima Issy z  britského průmyslového města Newcastle, umocněné výraznou kombinací existujícího a flashového osvětlení.  
 I když v mnoha předchozích dílech Barbory Kuklíkové, třeba v souboru o emigrantech v Praze City v cizím city (Feelings in Foreign City),  hrálo sociologické téma výraznou roli, v souboru Ghost se autorka obrací spíše k symboličnosti a k atmosféře dekadence či Lynchových filmů. S důrazem na výtvarné kvality obrazové skladby a psychologické aspekty barev v něm vytvořila nejednoznačné scény plné napětí, evokující atmosféru horrorových filmů, v nichž se o skutečné totožnosti hrdinek a jejích vztahů dozvídáme jenom velmi málo. O to vice v nich zůstává proctor pro rozlet fantazie.
 V současné české fotografii bychom našli mnohem vice mladých fotografek, které přitahuje téma identity. Některé  vystavující autorky si v poslední době vydobyly takovou pozornost a takový úspěch, už mají své následovnice a následovníky. Mnohé a mnozí z nich se naštěstí nespokojují s rozmělňováním a plagiováním jejich děl, ale vytvářejí další osobita díla na toto téma, které dnes oprávněně stojí v centru zájmu.
 
        Vladimír Birgus

 


| Autor: Vladimír Birgus | Vydáno dne 17. 09. 2008 | 2819 přečtení |
| Počet komentářů: 222 | Přidat komentář |
| Informační e-mail | Vytisknout článek |