1/12/2017
Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo
Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese. Birgusovy fotografi e znázorňují prototyp anonymního, ale přesto tak důvěrně známého jedince. Důležitou roli v nich nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlo hy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografi í ponurou atmosféru doby, aby připravil scénu pro prezentaci příběhů, které nemají začátek ani konec. Snímky nezachycují děj, ale esenciální bytí vypreparované na samotnou dřeň. Nemožnost setkání, nemožnost objetí, chlad doteku, nekonečná vzdálenost dvou bytostí. Rozšířenou rezignaci člověka na pozitivní změnu podtrhuje autor všudypřítomnou šedivou korozí. Stav distancované emocionality.
Synonymem nesvobody se v Birgusových fotografi ích stávají vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek. Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografi ích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí. Ensorovy masky. Lidé splývají s šedým prostředím a vytvářejí mimikry k přežití s cílem nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, přečkat. Jedinoum možnou obranou vůči totalitnímu politickému systému je tvorba vlastního osobního světa a péče o duši. Birgusovy fotografi e nejsou jenom sarkastické při mzobrazování stádnosti ofi ciózních slavností nebo devastace prostředí a lidí v období totality, ale i chápavé při ukazování těch, kteří neměli dost odvahy a síly se tomu vzepřít. Jednou z nejsilnějších je fotografie muže v koženkovém kabátě a klobouku, který v práci vyfasoval prapor a nyní ho musí nést při oslavách třicátého výročí Vítězného února. I když Birgusovy fotografi e vypovídají o morálních postojích, neuchylují se k zesměšňování a ironizování lidí, autor „pouze“ akcentuje situace a motivuje k přemýšlení.
Birgusovo rozsáhlé a z velké části stále nepublikované dílo z období 70. a 80. let, vznikající nejenom v Československu, ale i v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a dalších zemích, se prostřednictvím výstav a katalogů pomalu vynořuje na povrch fotografi ckého života. Na rozdíl od prací Dany Kyndrové, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jaroslava Kučery, Karla Cudlína a dalších českých au-
torů, kteří se podobně snažili o autentický a přitom nezřídka ironicky podbarvený pohled na kontrast mezi ofi ciální propagandou a neutěšenou realitounormalizační totality, zůstala převážná část Birgusových fotografi í s touto tématikou celá desetiletí nepublikována. Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Snímky nejsou zavaleny balastem kunsthistorických stereotypů a stigmat, a tak je může divák přijímat v surovém stavu a zaplňovat prostor subtilním rozhovorem s obrazem. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografi í z normalizačního období v Československu. Je signifi kantní, že i když autor už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty, naprostá většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.
Fotografické práce Vladimíra Birguse ze 70. a 80. let mají trvalou historickou platnost jako subjektivní dokument doby, ale zároveň nesouuniverzální poselství pro jedince i společnost. Staly se součástí fotografi ckého dědictví i varovného poselství dalším generacím. Fotografi e dozrávají, k divákovi se dostávají v neuvěřitelné kondici a jejich energie nepodléhá entropickým zákonům. Pokud se naladíme na stejnou vlnu plynutí, budeme se k Birgusovým fotografi ím, které přinášejí nejen vizuální rozkoš, ale vedou nás k hlubším úvahám o světě i nás samých, vracet stále častěji.
Jiří Siostrzonek
Vernisáž výstavy Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo
Vernisáž výstavy Vladimíra Birguse Tak mnoho, tak málo