PŘÍJEZDY A ODJEZDY

Josef Mikulka - Sentiment

REALITA JAKO PŘÍZRAK

S Vladimírem Birgusem jako autorem reportáží z největších evropských fotografických festivalů a pravidelným komentátorem aktuálního dění ve fotografii se na stránkách magazínu FOTO setkáváte již od jeho počátků. Tentokrát vám jej představujeme v rozhovoru, a to nejen jako vysokoškolského profesora, historika, kurátora a publicistu s více než třemi desítkami vydaných knih a celou řadou realizovaných výstav, ale také jako dokumentaristu s citem pro zachycení přízračných a nejednoznačně interpretovatelných okamžiků.

Absolventka Institutu tvůrčí fotografie Tereza Vlčková získala ve Švédsku Portfolio Award 2013

Tereza Vlčková, z cyklu Two

Další skvělá zpráva pro Institut tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty! Vítězkou stockholmského Photography Week Portfolio Award 2013 je jeho absolventka Tereza Vlčková. Pro jmenovanou to sice není první z velkých triumfů, ale rozhodně patří k těm, jež mohou významně ovlivnit a nasměrovat její příští profesionální dráhu.

Výzvu prestižní galerie fotografie Fotografiska zveřejnilo pod názvem Portfolio Reviews 2013 ve spolupráci s dalšími partnery České centrum ve Stockholmu. Do užšího finále nakonec postoupili čtyři čeští fotografové. Ve dvou programem zcela nabitých dnech dostali možnost prezentovat svá portfolia před vybranými zástupci současného světa fotografie, kurátory, galeristy, editory a samozřejmě také před veřejností.

Nejvyšší ocenění znamená pro Terezu Vlčkovou (1983) obrovský úspěch. Představuje totiž platformu ke kontaktům na špičky světové fotografie s přesahem daleko za hranice samotné skandinávské země, kterou její práce, z níž je nejznámější série fotografií Two, naprosto oslnila. České centrum pak nejvíce těší výhra v podobě digitální prezentace, která byla ve Fotografiska k vidění od 13. do 23. června. Ujít si ji nenechalo na pět tisíc lidí.

„Zprostředkování podobných výzev českým umělcům chápu jako další významnou rovinu činnosti a aktivit Českého centra ve Stockholmu. Vždyť ve Švédsku je účast na většině velkých filmových, hudebních a dalších festivalů a přehlídek postavena právě na výzvách a úspěšném absolvování předkol. Místo nekonečného posílání nabídek, na které často nikdo neodpovídá, se rozhodně více vyplatí šířit vědomí o těchto výzvách po české kulturní scéně a následně podpořit úspěšné kandidáty," uvedla Alena Schagen, ředitelka Českého centra Stockholm.

Foto: Tereza Vlčková - z cyklu Two (Dvojice) postaveném na „klonování“ a komparaci takto vzniklých fotografií se skutečnými dvojčaty.

Autor: Ivan Augustin

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/stalo-se/738-absolventka-institutu-tvurci-fotografie-tereza-vlckova-ziskala-ve-svedsku-portfolio-award-2013

Svitavy, ročník 33. Amatérský svátek ve Svitavách

Bernatík Aleš: Lýdie III A1 1. cena

ODKAZY

Kompletní katalog 33. ročníku soutěže najdete na adrese http://kuc.cz/ua2wfv.

VÝSLEDKY

Porota hodnotila 4. dubna 2013 ve Svitavách celkem 1 144 snímky od 175 autorů a 9 kolektivů. A0 = soutěžící do 21 let, A1 = neupravovaná přímá fotografie, A2 = upravovaná fotografie fikce, B = kolektivy, C = zadané téma Media.

V jednotlivých kategoriích bylo toto zastoupení:

* Kategorie A0 – 67 snímků – 23 autoři

* Kategorie A1 – 755 snímků – 106 autorů

* Kategorie A2 – 201 snímek – 41 autor

* Kategorie B – 110 snímků – 9 kolektivů

* Kategorie C – 11 snímků – 5 autorů

Graffiti? Marty, ročník 1943

Drtivá většina české společnosti se dívá na graffiti a obecně na street art jako na projev bezohledného vandalství. Majitelé domů bojují s tímto ze západu dovezeným nešvarem, politici se předhánějí, jak zákony, vyhláškami, kamerami a dalšími metodami těmto kriminálním živlům v jejich tvorbě zabránit. Mluví o nedotknutelnosti soukromých zdí, o přerážení rukou, o lůze, která devastuje naše města. Až někdy má člověk pocit, že sprejeři jsou stejně zavrženíhodná skupina jako krvelační teroristé a uslintaní pedofilové.

Letos 70letá Martha Cooper fotografuje graffiti, street art a hip hop komunitu bez nálepek a předsudků už přes třicet roků. Díky jejím snímkům lze pochopit, že graffiti je nejen zajímavý společenský fenomén, ale i nepřehlédnutelný umělecký styl vytvářený ve veřejném prostoru.

Pesimismus jako móda

Když jsem vyrůstal, svět okolo mě byl na povel optimistický. Museli jsme slavit, i když nebylo co, mávat mávátky v prvomájovém průvodu, účastnit se rituálů a navenek jásat, když jsme se dozvěděli o povinné víkendové brigádě.  V televizních novinách nebyla hlavní zpráva dne o vraždě nebo ukradených miliardách, ale o řepné kampani v Polabí, o novém vynálezu používaném při zpracování usní v závodu Svit, o lipové aleji vysazené pionýry podél cesty na Humpolecku. V novinách se objevovaly rozzářené tváře traktoristů, šťastné družstevní dojičky, veselé cvičenky na celostátní spartakiádě. Byl to do značné míry umělý mediální klam, který vytvářel dojem, že problémy vlastně nejsou a když už se nějaký najde, tak je hračka jej vyřešit, protože na zodpovědných místech sedí odborníci. Převážně pozitivní bylo i oficiální umění.

Současný svět se překlopil do druhého extrému. Obrazové i psané zpravodajství je dnes soustředěným přívalem smutku a beznaděje. Všichni kradou (nejvíce “samozřejmě” politici), bestiální kmotři číhají za každým rohem, babičky jsou vražděny a okrádány v parku, chlapečci biti, děvčátka znásilňována. Od první do poslední minuty skepse, neschopnost či neochota ocenit hezké věci. Věta vidět Paříž a zemřít by se dala parafrázovat slovy přečíst si noviny a skočit z mostu. Podobná atmosféra panuje i v soudobém umění, kde se prosazují pohledy do nejtemnějších záhybů lidské duše. Začíná platit tvůrčí klišé, že co je formou dokonalé a obsahem smutné nebo zvrácené, to je oceňované jako “nový a neotřelý pohled”.

Miroslav Hucek – fotograf muže s křídly

Nekrolog za Miroslavem Huckem

Vzpomínám si na doby, kdy jsem studoval na střední grafické škole. Letos je to už hrůzných 20 let. Tehdy jsem se rozhodl zpracovat seminární práci na téma Fotografie Miroslava Hucka. Pedagogové mě od tohoto námětu zrazovali – říkali, že je to přece “jenom” novinář, navíc že ty jeho snímky jsou zrnité, kontrastní, neostré, neumělecké, s takovou typicky reportérskou natruc antikompozicí. Buřič je to a k tomu ještě spáchal knihu Jakou barvu má láska. Pracuje s leicou na kinofilm, no, v Mladém světě se to sneslo, ale na výstavu přece takové zvětšeniny nepatří. Navíc se tu a tam v jeho fotografiích objevuje humor, což už je na pováženou. Prostě nic, čeho by si měl všímat slušný začínající fotograf, pokud se nechce propadnout do uměleckého pekla.