Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

27/12/2004

Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Bakalářské diplomové práce 2004 – I. část

Pawel Adamus, Markéta Bendová, Jan Branč, Hana Kalvachová,
Eva Palkovičová, Václav Peták, Antonín Válek


Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, tř. Čsl. legií 14, Ostrava. Výstavu zahájil ve čtvrtek 16. 12. 2004 v 17 hodin prof. PhDr. Vladimír Birgus. Výstava, kterou pořádá Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Institut tvůrčí fotografie FPF SU Opavě za finanční podpory statutárního města Ostravy, je otevřena do 12. 1. 2005 vždy jednu hodinu před  začátkem představení. Druhá část výstavy bude zahájena 13. 1. 2005.

27/12/2004

Andrzej Kramarz – Černé moře

Andrzej Kramarz, polský student 2. ročníku ITF, vystavuje od 14. 12. 2004 do 23. 1. 2005 v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12 svůj cyklus panoramatických subjektivních dokumentů "Černé moře".

27/12/2004

Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě – diplomové a klauzurní práce 1998-2004

Andrzej Górski, z cyklu Zátiší, 2002

Cheb, Galerie 4, 1. 12. 2004 – 3. 1. 2005

V chebské Galerii 4 se představují studenti Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě expozicí pojmenovanou Diplomové a klauzurní práce 1988–2003. I když chebská galerie fotografie je dosti členitá, nepodařilo se do ní umístit celou kolekci děl, která byla s úspěchem již představena v Opavě, Ostravě, Poznani a Kaunasu. Již při vstupu do galerie nikdo nezůstane na pochybách, že silný nástup barevné fotografie není pouze doménou amatérské scény s paměťovými minilabovými obrázky. Na vystavených dílech studentů můžeme sledovat vytříbený autorský rukopis, obrazovou reflexi vlastních nálad, pocitů i hledání odpovědí na závažná témata současnosti. V první části galerie lze spatřit zlomek z rozsáhlého cyklu Jiřího Křenka z cyklu Hypermarkety. Přízračně působivé fotografie vykreslují konzumní společnost začátku 21. století. Těsně sousedící fotografie Dity Pepe jsou zase výběrem z úspěšného souboru Autoportrétů s muži, v němž se autorka sama stylizuje do rozdílných sociologických rolí. Dita Pepe obdržela Cenu Jaromíra Funkeho za rok 2004. Jitka Teubalová se představuje v roli mexické malířky Fridy Kahlo, Mariusz Forecki s barvou nápaditě pracuje metodou klasického dokumentu. Jan Bartoš a Otmar Petyniak si všímají vizuality všedního dne. David Kurc v barevných zvětšeninách podřizuje přirozenost krajiny vlastnímu záměru, Katarina Hanová zase tuto metodu uplatňuje u portrétu. Současné doby se také bezprostředně dotýká Daniela Dostálková  svými lehce ironickými návody na každodenní lidské činnosti. Jan Vaca ve svých černobílých minicyklech kombinuje staré válečné fotografie se současným prostředím Ústí nad Labem (za tento cyklus obdržel před dvěma roky v Německu cenu Kodaku pro mladé fotografy. Metodu diptychu v kombinaci barevné a černobílé fotografie oblečených a nahých mladých mužů  zvolil Karel Špoutil v souboru Motorkáři.

Radka Kamenicka, z cyklu Fotografické komiksy, 2003
Martin Plitz je představen jednou ukázkou trojice fotografií z cyklu Ženy z titulní strany časopisu Vlasta, Radka Kamenická bezprostředně nahlíží do intimních sfér svého okolí. Výtvarnou polohu aktů s drobným barevným akcentem zvolil Jiří Štencek, Jaroslav Vraj snímal portréty nalezené na hřbitovech (Kasemata vzpomínek). Útržkovitě je zde zastoupena také disciplina zátiší – práce Miroslava Kotěšovce (Oltáříky), Martina Smékala (Druhá vrstva) a Andrzeje Górského s metafyzicky působícími obrazy. Poslední část galerie ukazuje nepatrnou část velmi početných dokumentárních souborů, které na ITF vznikají – od Evžena Sobka (z cyklu Ecce Homo), Tomáše Macíčka (o životě muže sbez nohou) nebo Grzegorze Dabrowského (z náboženských poutí) v poloze černobílé, v barevné od Davida Boukala, Lucie Nimcové, Víta Šimánka a Jana Dyntery. Přestože výčet jmen i fotografií popsaných výše je úplný, lépe vyměnit imaginární procházku po chebské Galerii 4 za skutečnou.

Václav Podestát

19/12/2004

Vladimír Birgus: Fotografie 1981-2004

Chicago, 1998
  
Vilnius, Galerie Prospekto, 16. 9. – 10. 10. 2004
Krakov, Měsíc fotografie, Galerie Camelot, 29. 10. – 11. 11. 2004
Paříž, České centrum, 10. 11. 2004 – 8. 1. 2005
Bielsko-Biala, Galerie fotografie B&B, 3. 12. 2004 – 3. 1. 2005
Pardubice, Východočeská galerie, 20. 4.  - 19. 6. 2005.

 Vladimír Birgus zastává názor, že fotografie může vyjadřovat to, co neumíme vyjádřit slovy. Pokud s ním nebudeme polemizovat (tvrdíc, že celý náš svět je jazykový a to co nepopíšeme slovy, prostě neexistuje) a budeme s ním souhlasit,  můžeme se pokusit popsat slovy to, o čem vypráví Birgus? Určitě ano. Ale i tak zůstane něco nedopovězeného, ponechaného naší představivosti. Jako na snímku z Chicaga (1998): žena v dramatickém gestu si zakrývá dlaní ústa. Nevíme proč – to, co je nejvíc zajímavé, jako by bylo ukryto. Místo toho nás Birgus mučí banální pouliční scénou. Ale jakou událost cíleně ponechal mimo záběr? Odehrávají se tam „dantovské scény“, nebo žena prostě zívá?
Vilnius, 2004
  
Hersonissou, 2002
  
Melbourne, 2004
  

Interpretační pole těchto „nedopovězeností“ omezuje stín – neodlučitelný prvek téměř každé Birgusovy fotografie. Vrhaný před osoby nebo předměty nacházející se mimo záběr, poukazuje na to, co se tam děje. A je chabou náhradou světa, se kterým se nemůžeme seznámit. To je další prvek hry s divákem neustále mámeným sekundárními produkty, vedlejšími efekty. Přece stín může být matoucí, nedůvěryhodný, dvojznačný. A přece je u Birguse stín dvojmocným prvkem.  Autor konstruuje svůj metaforický svět na základě protikladu světla a stínu. Idylická prosluněná scéna s dětmi z Tenerife (1999) je konfrontována se syrovostí zastíněné horské krajiny. Často nejsme schopni pochopit skutečnost, kterou nám odhaluje světlo, a přece jí vidíme a můžeme se ji pokoušet pochopit – stín nám takovou možnost nedává. Skrývá vše, co bychom měli spatřit, trápí nás svou nejednoznačností, tvoří hádankovou „krajinu temnoty“. Do takovéto krajiny se zdá směřují dvě ženy v Moskvě (2000): jedna je s tím již úplně smířená, druhá – nacházející se na hranici světů – se pokouší ještě na poslední chvíli načerpat trošku světla.

Fotografie Vladimíra Birguse vyžadují pozornost diváka, aby ze zdánlivého chaosu barev a postav, rozestavených jako loutky, objevil nevšední souvislosti a významy. Jak tvrdí samotný autor, barva na jeho snímcích ztrácí svou popisnost a začíná nabírat symbolického významu. Často celému záběru dominuje jedna barva – tímto způsobem Birgus vedle červené a žluté nejčastěji používá blankyt. Na snímcích z Miami Beach (2000), Melbourne (2004) a především z Doveru (1987) barva moře proniká rovněž člověkem, pohlcuje ho, jakoby zdůrazňovala jeho zcizení a bezmoc vůči živlu. Někdy zase, pro vyjádření dalšího významu, stačí malá barevná skvrnka – jako na snímku z Gorzowa (1986): zdá se, že obří kapka krve, namalovaná na zdi, každým okamžikem spadne na chlapce a vdechne nový život na dvorek, který se utápí v marasmu polské komunistické reality.

 Vypadá to, že lidé na Birgusových fotografiích hrají nějaké absurdní představení: zaujímají zvláštní polohy a mají nejroztodivnější výrazy obličeje, jako by chtěli znereálnit svojí každodennost; vznést se na úroveň umělosti, aby dali nové významy situacím, ve kterých jsou účastni. Tyto snímky by se mohly bez problému tvářit jako reportérský záznam festivalu pouličních divadel. Bungee skokan na Krétě (2002), chlapec v Berlíně (1993), nebo děti na Tenerife (1999) – všichni se zdají býti vytrženi z kontextu, násilím vyhozeni a s pečlivostí smontování fotografem do nového, umělého světa. Proto nehybně stojí zbavení své individuality. Ale zároveň často lidé u Birguse představují nepokorný živel (Tunis 1999, Portsmouth 1987, Chicago 1998): jsou v pohybu, často běží, jako by se chtěli vytrhnout, utéci. Ale ne před objektivem, ale ze světa, který autor s takovou pečlivostí komponuje. Jenže právě na to Birgus čeká. Tento útěk je průvodním smyslem jeho snímku. Utíkání vnáší neklid, je svědectvím pokusu něco skrýt. Fotograf demaskuje úmysly těchto lidí, nedovoluje jim skrýt jejich osobní minulost – ponechává nás a ní svému osudu a tímto tvoří další sféru nedovysloveností a nevydovyřknutí.

 Birgus obětuje spousty času a energie hledáním situací, které na fotografii získají cílený význam. Nebylo by jednodušší nahrát takovéto situace v uměle vytvořených podmínkách, kde proces vzniku snímku je možno mít pod absolutní kontrolou? Ne, protože síla Birgusových fotografií je v podstatné míře v tom, že autor ztrácí podstatnou část kontroly nad tvůrčím procesem. A on o tom zajisté ví. Jeho zdánlivě banální putování ulicemi s fotoaparátem je plně promyšlené vědomé hledání vlastních „možných světů“, které se stávají reálnými na okamžik, úplně náhodně a pouze v tom jednom. Ale paradoxně v místě, čase a zároveň v situaci fotografem přesně očekávané. Proto to, co vidíme na snímku, je kompilace náhody a cílevědomosti. Je to situace, které vznik si Birgus cíleně vynutil na skutečnosti, ale která je zároveň natolik náhodná, že by nemohla být čistě invenční inscenací, vzniklou třeba v ateliéru. V tom je unikátnost těchto fotografií.
  
Tomasz Czech, Krakov

Nakladatelství KANT vydalo k výstavě stejnojmennou knihu s textem Elźbiety Lubowicz v češtině, angličtině, francouzštině a polštině.

19/12/2004

Paris Photo 2004 a Měsíc fotografie v Paříži

Paris Photo - cena BMW
  
Postavení francouzská metropole jako evropského centra fotografie v listopadu posílil jak festival Měsíc fotografie, tak veletrh Paris Photo. Zatímco však festival potvrdil, že ztrácí na svém významu a už zdaleka není ten nejlepší a nejvýznamnější na světě, Paris Photo znovu dokázalo, že mezi veletrhy s fotografiemi mu právem takovéto přívlastky patří.

A přitom před osmi lety, kdy mladý Holanďan Rik Gadella uspořádal jeho první ročník, se mnozí na vznik Paris Phota dívali krajně skepticky. Vždyť do té doby téměř všechny veletrhy s fotografiemi probíhaly ve Spojených státech, kde je nejvíce sběratelů starých snímků z 19. století, avantgardních děl z meziválečné doby i současné fotografie. Jenže Paris Photo se stalo velkou událostí, která do výstavních prostor přímo pod Louvrem přilákala daleko více návštěvníků než to dokázal newyorský veletrh AIPAD nebo veletrh Photo Los Angeles. A navíc mezi nimi bylo i mnoho významných sběratelů nejenom z Evropy, ale i z dalších kontinentů, takže většina vystavujících galerií vydělala nebo alespoň našla řadu nových perspektivních klientů. I když Paris Photo postupně rozšířilo svou výstavní plochu, o účast je takový zájem, že přihlášené galerie musí procházet sítem výběrové komise. Letos se to podařilo 105 vystavujícím, z toho 92 galeriím (včetně naší Leica Gallery Prague) a 13 fotografickým nakladatelstvím, časopisům, knihkupectvím a antikvariátům. Ačkoliv Rik Gadella už před časem prodal Paris Photo firmě Reed Expositions, největšímu světovému organizátorovi veletrhů, byla zachována tradice, že každoročně je umožněno za mimořádně výhodných podmínek vystavovat galeriím z jednoho státu (letos jím bylo Švýcarsko) a že nějaké významné veřejné či soukromé sbírce je dán prostor k představení. Tentokrát toto privilegium získalo Fotomuzeum z Winterthuru, do něhož byla nedávno převedena sbírka Švýcarské fotografické nadace. Diváci tak mohli obdivovat díla Roberta Franka, Larryho Clarka, Paula Grahama, Tiny Barneyové, Thomase Ruffa a dalších světoznámých tvůrců. V nedaleké projekční místnosti se navíc promítaly švýcarské filmy a videoprogramy s fotografickou tématikou.
Marcos Lopez, Siréna u Rio de la Plata, 2002
 

V prodejní častí Paris Phota bylo možno najít ukázky ze všech etap vývoje fotografie. V zatemněném stánku pařížského dealera Laurenta Herschritta byly bodově osvětleny snímky z 19. století, mezi nimi záběry soptícího Vesuvu od Alphonse Bernouda a snímky Slunce od astronoma Janssena. Práce předních mistrů z počátku fotografie Talbota, Atkinse, Fentona, Brauna neno Négra byly k mání za desítky tisíc eur na stánku Hanse P. Krause z New Yorku. Podstatně větší prostor však měly modernistické a avantgardní práce z meziválečného období, jejichž ceny patřily k nejvyšším na celém veletrhu. Pařížská galerie Francoise Paviot nabízela Stieglitzovy snímky mraků z cyklu Ekvivalenty, Galerie Priska Pasquer z Kolína nad Rýnem měla originály Sanderových sociologických portrétů nebo experimentálních aktů od Hajeka-Halkeho, ve stánku pařížské galerie 1900-2000 dominovali představitelé surrealismu Man Ray a Dora Maarová, jeden z nejkrásnějších aktů Františka Drtikola byl v expozici Gitterman Gallery z New Yorku, konstruktivistické práce méně známých maďarských tvůrců Marty Aczelové, Imre Kinszkiho a Zoltána Seidnera bylo možno koupit ve stánku Vintage Gallery z Budapešti. 
  
Největší zastoupení však měla na veletrhu tvorba současných autorů. Tím se Paris Photo nejvíce liší od newyorského konkurenta, veletrhu AIPAD, na němž stále převládají díla klasiků moderní fotografie. V Paříži je proto možno získat daleko lepší přehled aktuálních tvůrčích tendencí. Ovšem žž na malé výjimky tam chyběly práce autorů, kteří se nepovažují za fotografy, ale za umělce exploatující fotografické médium a zásadně vystavují jen v galeriích a na veletrzích zaměřených na současné umění, kde ceny mohou dosahovat podstatně vyšších částek než u klasických fotografií. A tak na celém veletrhu nebylo možno objevit jedinou velkoformátovou fotografii hlavní hvězdy tzv. Düsseldorfské školy Andrease Gurského, jehož práce se už dvakrát vyšplhaly na šest set tisíc dolarů, chyběly tam i autoportréty Američanky Cindy Sherman, jejíž jediný snímek Bez názvu č. 92 byl letos v listopadu prodán na newyorské aukci sbírky baronky Lambertové (před časem jsme ji mohli vidět i v Praze) za 478 400 dolarů, nebyla tam díla Walla, Taylorové-Woodové ani Koonse. I tak však bylo zastoupeno mnoho velkých hvězd současné fotografie – představitelé subjektivně dokumentární tvorby William Klein, Martin Parr či Nan Goldinová, autoři velkoformátových snímků městských scenérií, průmyslových staveb a devastovaných krajin manželé Becherovi, Gabriel Basilico, Simon Norfolk a Edward Burtynsky nebo tvůrci, osobitě kombinující principy inscenované, portrétní a dokumentární fotografie Tina Barneyová a Elena Dorfmanová. Tradičně pojatá reportážní a dokumentární fotografie byla zastoupena spíše pracemi autorů z 30.-60. let než současnými díly, a to  dokonce i na stánku agentury Magnum. Veletrh potvrzoval známou skutečnost, že v současné fotografické tvorbě jednoznačně nedominuje jediný proud, jak tomu bylo třeba v 80. letech u inscenované fotografie, ale že vedle sebe koexistuje několik výrazných směrů a že se stále více prolamují hranice mezi různými druhy fotografie i mezi fotografií a výtvarným uměním.  Přes ohromný nástup digitální techniky stále ještě většina exponátů patřila do tradičních  technologií, ovšem bylo zřejmé, že u naprosto dominujících barevných snímků je dnes většině sběratelů v podstatě jedno, zda byly vytvořeny klasickým systémem negativ-pozitiv, byly zvětšeny na Ilfochromech nebo vznikly pomocí digitálních scanů či přímo z digitálního fotoaparátu. Obecně převládaly velké zvětšeniny na dokonalé řemeslné úrovni, u nás tak oblíbené práce, kdy se technické nedostatky vydávají za tvůrčí záměr, se na veletrhu prakticky neobjevily. Většina snímků patřila do střední nebo nižší cenové kategorie, což nepochybně bylo ovlivněno skutečností, že mezi téměř padesáti tisíci návštěvníky Paris Phota velkou značnou tvoří lidé, kteří nemají dost peněz na nákup Man Rayova rayogramu za 150 tisíc eur, ale chtějí si pořídit do svého pokoje pěknou fotografii za jeden nebo dva tisíce eur. To může potvrdit i Leica Gallery Prague, jež neprodala téměř nic z dražších originálů Sudka, Drtikola či Funkeho, ale skvěle prodávala snímky Luďka Vojtěchovského, které při cenách kolem dvou set eur byly nejlevnější na celém veletrhu, a našla i zájemce o fotografie Václava Jiráska, Evžena Sobka nebo studentky ústecké Univerzity J. E. Purkyně Silvie Milkové. Obecně ovšem letos měla řada galerií nižší profit než loni, kdy hlavně američtí sběratelé více nakupovali za své tehdy silnější dolary.
  

Eugéne Tibault, Henri Robin a přízrak, 1863, z výstavy Fotografie a okultismus
 
Simon Norfolk, Afghánistán, 2001
 
Elena Dorfman, Rebecca, 2001
 
V každém případě byl letošní veletrh Paris Photo zajímavější než na paralelně probíhající Měsíc fotografie. Může za to hlavně skutečnost, že stále stejní organizátoři festivalu pod vedením ředitele Evropského domu fotografie Jeana-Luca Montersossa, kterým evidentně dochází energie, zvolili jako jediné téma historii a předem tak vyloučili rozsáhlejší zastoupení aktuální tvorby. Navíc ani většina historických výstav nepřinesla žádné zásadní objevy, ale znovu ukázala už mnohokrát viděná díla Stieglitze, Cartiera-Bressona, Capy, Doisneaua, Brava a dalších slavných tvůrců. Výjimkou nebyla ani největší festivalová expozice Stíny času v nedávno otevřeném novém centru fotografie, umístěném v budově Jeu de Paume nedaleko Louvru. I na ní byl vývoj fotografie 20. století představen výhradně na slavných snímcích Atgeta, Kertésze, Moholy-Nagyho, Cartiera.-Bressona, Rodčenka (v jeho případě kupodivu nikoliv na dobových originálech, ale na posmrtných  zvětšeninách), Evanse, Franka, Becherových, Walla, Ruffa, Goldinové či Shermanové a nepřinesl žádné překvapení ani se nepokusil představit neméně důležitá díla italské, skandinávské, české nebo japonské provenience. K objevnější části Měsíce fotografie v Paříži tak patřilo jenom několik expozic: pečlivě připravená přehlídka Fotografie a okultismus, ukazující rozličné bizarní snímky duchů, přízraků či levitujících postav, rozsáhlé expozice argentinské fotografie 20. století a italské fotografie z období 1841-1941 nebo vtipná výstava Bruna Rosiera, který se s odstupem několika desetiletí fotografoval na stejných místech Manhattanu, Lisabonu či Káhiry jako muž na starých fotografiích. Naši sousedé z Polska se tentokrát v rámci polské sezóny ve Francii prosadili na festivalu hned několika expozicemi: z díla nedávno zemřelého Eustacha Kossakowského byla vystavena kolekce 159 záběrů sloupů, označujících hranice Paříže, výstava Polsko-Afrika představila snímky z afrického kontinentu od pěti polských fotografů a další rozsáhlá expozice ukázala výsledky projektu Ex oriente lux, na němž polští studenti opavského Institutu tvůrčí fotografie ukázali typické aspekty života na hranicích Polska, Litvy a Běloruska.  Polské výstavy však byly letos výjimkou v programu pařížského festivalu, tradičně uvádějícího hlavně tvorbu ze západní Evropy a z USA a letos ignorujícího i dnes tak populární čínskou a ruskou fotografii. Fakt, že se pařížský Měsíc fotografie tentokrát snažil o větší mezinárodní záběr propojením s festivaly v Berlíně a ve Vídni, byl spíše formální oficialitou, projevující se hlavně na obálce katalogu (mimochodem vydaného opět jenom s francouzskými texty) a na plakátu než ve skutečnosti.

Vladimír Birgus
       
Zdroj: DIGI 8/2004

6/12/2004

Měsíc fotografie v Bratislavě

Akt v české fotografii 1960–2000
Zahájení výstavy Akt v české fotografii 1960–2000
Ve spektru několika desítek fotografických festivalů je jenom jediný, který se programově specializuje na tvorbu ze střední a východní Evropy: Měsíc fotografie v Bratislavě. Mezi téměř čtyřmi desítkami výstav jeho 14. ročníku, otevřených po celý listopad v řadě bratislavských muzeí a galerií, ale v kavárně nebo bývalém protiatomovém bunkru, je ovšem tradičně i několik expozic světoznámých tvůrců, které jsou hlavním lákadlem pro stále početnější a mezinárodnější publikum. A to i přesto, že letošní program nezahrnuje žádnou megavýstavu, srovnatelnou s retrospektivami Josefa Koudelky, Annie Leibovitzové, Williama Kleina, Joela-Petera Witkina či Henriho Cartiera-Bressona v minulých letech.

K největším atrakcím patří cyklus slavného švýcarského člena agentury Magnum René Burriho s názvem Němci, ukazující v tradici humanistické fotožurnalistiky a současně s jemnou ironií různé typické aspekty německého životního stylu v obtížném období po 2. světové válce i během hospodářského zázraku. Zatímco jiná Burriho výstava Utopia, kterou jsme nedávno mohli vidět v Leica Gallery Prague, se vyznačovala hlavně výtvarnými kvalitami netradičních pohledů na moderní architekturu, stylově daleko kompaktnější bratislavská expozice ho představuje v jeho nejznámější poloze předního reportéra a dokumentaristy. Indický fotograf Raghu Rai, Burriho kolega ze stejné agentury, vystavuje na Bratislavském hradě svůj strhující fotografický dokument o obětech tragédie v chemické továrně ve městě Bhopál, při níž v roce 1984 došlo k ohromnému úniku jedovatých plynů a k následné smrti několika tisíc lidí. Rai se – podobně jako o dvě desetiletí před ním americký dokumentarista W. Eugene Smith v případě podobné katastrofy v japonské Minamatě – rozhodl využít fotografií nejenom k informování světové veřejnosti o hrozivých následcích bezohlednosti firmy Union Carbide, která ve snaze ušetřit hrubě porušovala bezpečnostní předpisy, ale aktivně se zapojil svými nedávno pořízenými záběry přeživších obětí této tragédie do kampaně organizace Greenpeace za jejich odškodnění. Jde o mimořádně silné snímky, prodchnuté hněvem i snahou pomoci a invenčně pracující s detaily, odvážnými kompozicemi a ostrými kontrasty světel a stínů.

Vernisáž výstavy fotografických škol Generace Východ v galerii Médium
Vernisáž Barbory Kuklíkové
Zatímco fotografie Raghu Raie jsme mohli v Praze vidět už před časem, retrospektiva předního litevského fotografa Antanase Sutkuse bude v Pražském domě fotografie otevřena až na sklonku roku. Sutkus v ní představuje především starší záběry z 50. a 60. let, objevující poezii všedního dne v bezprostředních záběrech z ulic Vilniusu. Ty se svou autentičností výrazně odlišovaly od optimisticky laděných záběrů budovatelsky nadšených dělníků a šťastných pionýrů, jaké převládaly v tehdejší sovětské fotografii. V české metropoli už také byly vystaveny symbolicky laděné inscenované výjevy Američana Tresse, menší výstavou svých konceptuálních děl, často exploatujících digitální fotografie a videozáznamy, se v ní představil i Němec Andreas Müller-Pohle, jenž má v ovšem v bratislavském Domě umění daleko větší prostor. Zatímco ruská fotografie, která dnes poutá pozornost na řadě festivalů, tentokrát v programu Měsíce fotografie překvapivě chybí, Ukrajina je reprezentována jedním ze svých nejvýznamnějších fotoreportérů Alexandrem Gljadělověm, ukazujícím otřesné podmínky života v ruských věznicích. Výborný je i fotografický deník Anny Beaty Bodziewicz, která už přes dvacet let fotografuje a výstižně komentuje události ze svého soukromého života i ze života Polska. Jinou formu deníku na velkoformátových barevných záběrech, zachycujících hlavně samotnou autorku,  představuje Chorvatka Mare Milin v podmanivém prostředí betonového bunkru. K modernímu dokumentu patří i snímky ze současné Budapešti a dalších měst od Maďarky Szilvie Tóth, skvěle využívající kombinací přirozeného a bleskového osvětlení a výrazných barev. Bohatě je zastoupena domácí slovenská fotografie, a to jak historickými expozicemi, připomínajícími modernistické dílo Funkeho žáka Miloše Dohnányho z 30. let nebo výrazně stylizované výtvarné i dokumentární snímky Igora Grossmanna z 60. a 70. let, tak několika současnými expozicemi. Značným zklamáním je ovšem velká výstava Křižovatka nápadů, představující výsledky projektu, kdy tři britští autoři fotografovali na Slovensku a tři Slováci v Británii. Ty s výjimkou  svěžích inscenovaných fotografií Silvie Saparové a Martina Varholíka postrádají hlubší obsah, výraznější nápady a často i originalitu a v případě fotografií z nočních panelákových sídlišť od Lisy Davis či neumocňujících se diptychů a triptychů od Tomáše Agáta Blonského se propadají až k bezradnosti.

Mimořádně velký prostor letos má česká fotografie. Ne vždy však přináší skutečnou kvalitu. Až na malé výjimky většinou jen stroze popisné cestopisné fotografie Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, jimž je zasvěcena rozsáhlá výstava ve Slovenském národním muzeu, rozhodně nepotvrzují nesoudný názor jednoho z jejích sestavitelů Radovana Kutery, že fotografie Hanzelky a Zikmunda patří „k tomu nejlepšímu, co bylo ve fotografii 20. století vytvořeno“.  Naše tvorba je však naštěstí v Bratislavě zastoupena i dalšími výstavami. Komorní výstava Jana Svobody představuje jeho raná díla, která ve zobrazování ovoce, kamenů, detailů ženského těla a dalších jednoduchých motivů osobitě navazovala na Sudkovu tvorbu i na dobové podněty strukturální abstrakce a současně reflektovala autorův niterný svět. Tomki Němec se ctí obstál v těžké konkurenci dosavadních držitelů grantů Institutu pro veřejné otázky, jak dokládají jeho subjektivně laděné dokumentární snímky z různých částí Slovenska. Značný divácký zájem poutá výstava Akt v české fotografii, která byla po premiéře na Pražském hradě a v olomouckém Muzeu umění ve zúžené verzi, zahrnující tvorbu z posledních čtyř desetiletí od Stibora, Saudka, Kuščynského, Stana, Máry, Pinkavy, Lhotáka, Jiráska i řady mladších autorů, představena už v Moskvě, Paříži, Cáchách, Poznani, Vratislavi, Walbrzychu a Opavě. Práce nejmladších českých fotografů jsou na Měsíci fotografie reprezentovány výstavou barevných snímků Barbory Kuklíkové o čtyřech cizincích žijících v Praze, a cyklem loňského vítěze portfolií Milana Blatného Foto mandaly: střed je esence, inspirovaným tibetskými symboly Buddhova spirituálního vtělení. Studenti dvou českých škol – Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a  Ateliéru fotografie UJEP v Ústí nad Labem - se také účastní spolu se školami ze Slovenska, Polska a Velké Británie expozice Generace Východ, na níž dominuje hlavně konceptuální a intermediální tvorba, ale určitý prostor tam mají i moderní portréty nebo záběry architektury ovlivněné „Düsseldorfskou školou“ žáků Bernharda Bechera.

Bratislavský Měsíc fotografie má ovšem v  programu kromě výstav  i řadu doprovodných akcí, k nimž patří třeba teoretická konference, setkání redaktorů fotografických časopisů či letos nepříliš úspěšná aukce fotografií. Stále větší mezinárodní ohlas má hodnocení portfolií, na němž mladí autoři mohou od předních fotografů, kritiků a kurátorů získat kromě rad i cenné kontakty.  Nás může potěšit, že dvě ze čtyř cen v soutěži o nejlepší fotografickou knihu ze střední a východní Evropy získalo pražské nakladatelství KANT: v kategorii knih ze současné fotografie za monografii Ivana Pinkavy Heroes a v oblasti knih z historie fotografie za monografii Jaroslav Rössler-fotografie, koláže, kresby. Slovenské organizátory festivalu pod vedením Václava Macka jistě nejvíce potěšilo, že jejich dosavadní čtrnáctileté úsilí bylo korunováno slavnostním založením Středoevropského domu fotografie, který by měl být otevřen příští rok v Prepoštské ulici.

Vladimír Birgus

Partner