Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

11/12/2018

Vzpomínky na Prahu

Z radnice a vyhořelých domů na Staroměstském náměstí se ještě kouřilo, když je Josef Illík fotografoval. Zatímco z trosek padalo zdivo, vítali Pražané 9. května 1945 Rudou armádu, tančili v ulicích a těšili se z ukončení nacistické okupace… 

Kolikrát se jen za plameny a iluzemi Pražského povstání posléze ohlédnou?

Na průzkum následků bojů vyrazil do centra s fotoaparátem kdekdo. Dá se předpokládat, že profesionál Illík se zdravil s kolegy. Mohl potkat také nejnápadnějšího z nich, legendárního veterána Josefa Sudka. Ani ten si nenechal památnost dne ujít. Na Staroměstské náměstí dopravil těžký stativ a věkovitou kameru velkého formátu…

Čas sice zachycují fotografie i bezděky, právě Illíkovi se však míjení a minulost staly mimořádnou výzvou: ponejvíce byl přitahován prostředími, v nichž nezískaly moderní prvky vrch.

Zveřejnění Illíkových pragensií je objevem a rehabilitací zároveň. Tvůrce se prosadil především v kinematografii. Do příběhu české fotografie vstoupil na konci padesátých let 20. století knihou Praha zasněná. Dál pak fotografoval z osobního zájmu a od poloviny šedesátých let se věnoval výhradně práci kameramana.

S tím, jak dopadla jeho fotografická prvotina, se nikdy nesmířil. Lze pochopit, že nevzal za své ani polygrafické zpracování publikace, ani výřezy z leckterých záběrů. Nositel vytříbené obrazové kultury si byl jist klasicitou kompozic, jimiž vyznání rodnému městu ozvláštnil. Autorská vize ovšem nepřišla vniveč úplně.

Nechtěl-li Illík fotografie vystavovat a nabízet periodickému tisku, nemusel se řídit aktuálními požadavky socialistického realismu. Třebaže uplatňoval zájem o dokumentární charakter zobrazení, zvrat hospodářského a politického režimu vlastně neznázornil. Svůj postoj shrnul v magazínu Kino slovy převzatými do titulku interview: Syrová kamera, melancholie – to jsem já.

Na podněty italského neorealismu byl připravený znamenitě. Vybaven fotoaparátem na film středního formátu se o lidský živel zajímal docela přirozeně od začátku kariéry. Zdá se, že Illíkovy snímky obvykle vyzařují smír se sociálními jevy. Neúprosný pokrok si nicméně žádal inovaci optiky. Biografy a filmové časopisy šířily estetiku šedesátých let – minisukně, džíny, měkká roucha a účesy hippies… Pamatuji se na kouzlo, jímž očarovávaly mou dětskou duši. Zato z odstupu se nedivím, že Josef Illík od roku 1966 nefotografoval.

Dynamice euroamerické civilizace odpovídaly menší a pohotovější kinofilmové fotoaparáty lépe než Illíkův Rolleiflex. Jakkoli si autor uvědomoval, že technické prostředky, s nimiž pracuje, se neliší od těch, jež měl k ruce coby student Státní grafické školy ve třicátých letech, byl zvyklý odreagovávat se od proporcí stříbrného plátna komponováním do čtvercového formátu.

K nevyhnutelným údělům kameramanů patří volit stylizaci obrazu podle typů a potřeb námětů, které mají ztvárnit. Za rozhodnutím nefotografovat se vedle vytíženosti nejspíš skrývá to, co Illík změnit nemohl. Duch místa, do nějž se po první světové válce narodil, postupně ztrácel na odvěkosti. Ta se snad občas přihlásila o pozornost zbloudilým koňským povozem, pozapomenutým vývěsním štítem anebo stínem vzpomínky… Ale nepůsobily takové úkazy už jen jako přelud?

Vypadá to, že starosvětské nálady, zálibně Illíkem hledané a nacházené, vyvanuly. Vždyť lidé, kteří ho inspirovali k fotografování nejvíce, se měnili též. Válkou, transporty do nenávratna a tím, co následovalo, ustalo v českých zemích prolínání a vzájemné podněcování kultur obyvatelstva více národností… Jenže k určitým fenoménům zůstává médium fotografie slepé… Zato nezapře pronikání věcných novinek na scénu, ba do popředí: ulice a náměstí pojednou zatarasí automobily a dojmy pražských chodců ovládnou módní tvary jejich karoserií. A přece jako by měly starobylé architektury na Illíkových snímcích nakročeno do snových sfér. Vznášejí se nad dobové dění a míří do výšin nedostižně vzdálených shonu všedních dní… Alespoň na oko…

Na každý pád nám Josef Illík odkázal svědectví o fluidu Prahy na sklonku éry, v níž nástup moderních prvků ještě nestihl dozvuky staletých tradic přehlušit. Skutečnost zaměřenou objektivem sytil energií fotografovaných scén, aktérů i světelných nálad tak, aby dal najevo osobní citové pohnutky. Díky tomu se jeho pragensia nevztahují k nábřežím Vltavy, k dominantě Hradu, k vznosné vertikalitě gotiky a k přebujelosti baroku z pouhé setrvačnosti, čili mechanicky.

Vědomí neopakovatelnosti motivů, autorem nutkavě zvěčňovaných, posiluje rovněž doba, jež od osvitů negativů uplynula.
Stejně jako jiná pragensia tíhnou Illíkovy imprese k nadčasovosti. Kniha obrací vykreslení pomíjivosti a nevratnosti ve výzvu k pomyslné výpravě do minulosti, kdy balíky doručovalo vozatajstvo, na periferii postávaly maringotky stěhovavých spoluobčanů a s dvojřadem barokních světců se na gotickém mostě míjely automobily…

Josef Moucha
Zdroj: Kuta, Lukáš (ed.): Josef Illík Praha 1945–1958. Praha: Argo, 2018, s. 156–159.

Partner