Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

27/11/2006

Schejbalovi Poslední záklaďáci

     

Povinná základní služba u nás skončila před několika roky. Kdo z mužů však toto období ve svém životě zažil, ten musí uznat že je to v životě významné období, na které má každý mnoho vzpomínek. Zpočátku možná nepříjemných, ale časem snad převládnou ty příjemnější. Dnešní kluci již toto období nezažijí. Nejen oni mají proto nyní možnost seznámit se s tím, o co přichází. Poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu u nás fotografoval Jan Schejbal a vytvořil tím významný cyklus s pohledem do vojenského života. Vznikly fotografie, které již není možné u nás nafotografovat.

Jan Schejbal je mladý fotograf, který se svému oboru věnuje už od počátku naplno. Je vyučený fotograf, absolvoval také bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Tam také nyní po několikaleté přestávce pokračuje ve studiu v magisterském studiu. V minulosti fotografoval pro deník Prostor, magazín Koktejl a MF Dnes. Nyní pracuje pro Týden, Instinkt a Nedělní svět. Mimo své povinné práce pro média se ve své volné tvorbě věnuje fotografickému dokumentu, kdy se snaží zachytit v rozsáhlejších cyklech různé oblasti lidského života. Fotografoval tak například hasičské zábavy, bourání Libkovic, denní stacionář pro postižené děti Paprsek, výchovný ústav pro mládež, venkovské lékaře a zemědělce. Nedávno také dokončil rozsáhlý cyklus fotografií Život na okraji Prahy. Se svými fotografiemi získal již několik ocenění v soutěži Czech Press Photo. V letošním roce to byla například druhá cena v kategorii Aktualita (série) za Předvolební facku pro ministra Ratha.

  
   
    
   
    
    
   

V rámci plnění pracovních úkolů fotografuje Jan Schejbal barevně. Černobílé fotografie nejsou podle šéfredaktora „dost sexy“ a proto černobíle fotografuje pouze ve své volné tvorbě. Jedním z jeho posledních uzavřených cyklů jsou Poslední záklaďáci, ve kterém fotografoval poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu. Sám autor fotografií odůvodňuje vznik cyklu následujícími slovy: „Představa základní vojenské služby, dvouletého, v lepším případě ročního násilného odtržení mladých mužů od nejbližších doma, od práce, kamarádů, nedávno otevřeného světa dospělých s jeho lákadly i nástrahami, od zálib a koníčků, ve mně od klukovských let vzbuzovala smíšené pocity. Spíše horší než lepší. Nepatřil jsem k dětem, které si rády hrály na vojáky a s hlasitým hurá obíhají blok, až jim to zůstane. Vidina zelené anonymity, drilu, organizovaného čekání na naplnění mechanicky se opakujícího denního režimu, opepřeného stálým napětím mezi mazáky a bažanty, mě ale také svým způsobem přitahovala, dokonce fascinovala. Jako fotografické téma vhodné pro dokument. Chystal jsem se k němu a patrně bych s ním otálel, kdyby se situace nezměnila, nechystala se profesionalizace naší armády a jeden rok, 2004, nebyl tím posledním. Nemohl jsem už déle čekat, protože bych promeškal okamžiky, které tiše vstoupily do historie a které jednou budou vnukům posledních záklaďáků připadat jako pohádka.“

Jak jsem se dozvěděl na vernisáži fotografií v Liberci, má Jan Schejbal Modrou knížku, je tudíž nevoják a základní vojenskou službu neabsolvoval. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, zda nemůže jít z hlediska zvoleného tématu o nedostatek, zda dokáže opravdu na fotografiích zachytit pocity těch, kteří se dostanou najednou do cizího prostředí, ve kterém se musí podvolit cizí vůli a vykonávat příkazy nejen svých nadřízených. I z tohoto hlediska, jako absolvent (tehdy ještě dlouhé dvouleté komunistické) základní vojenské služby, jsem si fotografie prohlížel. Musím ale uznat, že mě fotografie dokázaly vrátit o více než dvacet let zpět, kdy jsem i já musel zapomenout na svůj názor a vykonávat vše, co mi bylo mnohdy proti mé vůli nařízeno. Zároveň jsem asi ale také připomněl čekání a otázky, kdy to vše skončí a kdy přijde zpět běžný civilní život.

Fotografie zachycují několik rozhodujících oblastí vojenského života prvního měsíce v základní vojenské službě. Samozřejmě je to příjem odvedenců včetně (pro některé) potupného stříhání vlasů, kdy jen tuší, co je čeká. Následuje lékařská prohlídka stvrzující schopnost sloužit vlasti. Fotografie zachycují také vojenský výcvik na cvičišti v maskách i v zákopech. Všímají si ale také relativního klidu ve volných chvílích vojáků, které tráví sportem oděni v jednotných trenýrkách a vojenských teniskách. Jiní zase leží na vojenských železných postelích, čtou dopisy nebo erotické časopisy. Jedna fotografie ukazuje vojáka ležícího na posteli se samopalem, snad již smířeného se svým osudem. Z další fotografie sedícího vojáka se svěšenou hlavou je cítit čekání, co bude dál. Možné je také vidět pověstné rajóny, například s vojákem před otevřenou kanceláří s velitelem sedícím za stolem. Cyklus fotografií končí vojenskou přísahou.

Fotografie z vojenského prostředí jsou pro diváky zajímavé. Někdo si vzpomene na své mládí, jiný je zase rád že neměl možnost něco takového zažít. Svědčí o tom i zápisy diváků v návštěvní knize na výstavě, kde byly fotografie poprvé vytaveny:

- Možná i trochu lituji, že jsem na vojně nebyla.
- Škoda, že jsem dostal modrou knížku.
- Zamáčknul jsem slzu, byl jsem na vojně a to celé dva roky! Postřehy fotografa nevojáka jsou mistrné na vysoké profesionální úrovni, oceňuji zachycení vojáka v posteli včetně samopalu.
- Docela hustý
- Moc zajímavé, ještě že se mě to vyhnulo.
- Nechtěla bych to zažít, vojáci jsou chudáci.

Cyklus fotografií Poslední záklaďáci vznikl již v roce 2004. Poprvé je však vystavován v plném svém rozsahu v Liberci v Malé výstavní síni, už jen do 25.11.2006 v době od 10 do 17 hodin. Výstava se koná v prostorách, kde již dlouhé roky vystavují převážně regionální fotografové. Autoři mimo region jsou zde prezentováni jen výjímečně, zejména známá jména. Namátkou například Jan Šibík, Bohdan Holomíček, Václav Podestát, Karel Cudlín a Dagmar Hochová. Nyní je proto možné k nim přiřadit i Jana Schejbala, který dokázal v Liberci předvést fotografie, které dokážou zaujmout mnoho diváků různých sociálních a věkových skupin.

Petr Ozogán, http://www.fotoreporter.cz/

27/11/2006

SISU (Strong Images from Suomi)

Galerie 4 – Galerie Fotografie, příspěvková organizace Karlovarského kraje, si Vás dovoluje pozvat na vernisáž výstavy

SISU (Strong Images from Suomi)
Fotografie střední a mladší generace předních finských fotografů

V sobotu 2. 12. 2006 od 17.00 hod.
Výstavu zahájí pan Jorma Inki, velvyslanec Finska
Úvodní slovo: Mgr. Jan Pohribný, QEP, kurátor výstavy

Kulturní program: BLUE CONDITION
Výstava probíhá od 2. 12. do 31. 12. 2006
Výstava se koná pod záštitou Umělecké rady okresu Etelä-Savo ve Finsku
Galerie 4 – galerie fotografie, Kamenná 2, 35022 Cheb, Českárepublika
Galerii 4 byl udělen grant Ministerstva kultury ČR na celoroční výstavní program

27/11/2006

Jan Pohribný

 
   

9. 11. - 15. 12. 2006

Galerie zdravého města, Univerzitní náměstí, Karviná
Pondělí - Pátek 10.00 - 16.00

21/11/2006

VLADIMÍR BIRGUS

Vladimír Birgus  
Vladimír Birgus, New York, Coney Island, 2005
  
   
  
 

České centrum zve na otevření výstavy
  
VLADIMÍR BIRGUS
Fotografie 1981 – 2004

  
ve čtvrtek 23. 11. 2006 v 19 hodin.
Výstava se koná do 29. 12. 2006 a probíhá v rámci Měsíce fotografie ve Vídni, www.monatderfotografie.at.
  
Tschechisches Zentrum, Herrengasse 17, 1010 Wien
tel.: +43 1 5352360
www.tschechischeszentrum.at

21/11/2006

Jan Dyntera: Middle of Homewhere

Jan Dyntera

Praha, Galerie Velryba, 7. 11. – 9. 12. 2006

Zatímco ještě před deseti lety se v české dokumentární  fotografii – na rozdíl třeba od britské nebo americké -skutečně nápadité a funkční uplatnění barev objevovalo jenom sporadicky, pro většinu současných domácích dokumentaristů mladé generace je už barevná fotografie něčím zcela samozřejmým. Patří mezi ně i dvaatřicetiletý Jan Dyntera. I když se fotografováním vážně zabývá až od začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, dosáhl už nejednoho významného úspěchu a své osobité panoramatické barevné snímky představil na řadě skupinových expozic i na čtyřech samostatných výstavách, z nichž jedna byla zařazena i do programu Mezinárodního festivalu fotografie v Krakově.

Až dosud  vystavoval hlavně části svého rozsáhlého cyklu „Butterfly Age“, v galerii Velryba se však představil novým souborem „Middle of Homewhere“.  I když do něho zařadil některé práce z předchozího cyklu, v němž vyhledával přeludné okamžiky odehrávající se na ulicích různých měst různých zemí, na plážích, v autobusech a lodích, v kavárnách nebo v galeriích, celkové vyznění nového souboru s převládajícími novými fotografiemi je daleko intimnější a osobnější, je více o autorových vztazích k nejbližším lidem a jeho vlastních vizuálních zážitcích než o zobecňujících  úvahách o konzumním životě, globalizaci nebo ztrátě identity. Dyntera navíc tentokrát nevystavil jednotlivé snímky, ale triptychy, v nichž mezi fotografiemi vznikají nové vzájemné vztahy s rozličnými kontrasty a paralelami (z tohoto kontextu se však zbytečně vydělilo několik trojic snímků, které obsahovaly dvojice fotografií pořízenými v jenom nepatrných časových odstupech). Jeho fotografie nyní častěji než dříve vznikají v interiérech obývacích pokojů, hotelů nebo restaurací, v nichž autor téměř nevnímán a nepozorován zachycuje své přátelé a spolužáky v okamžicích, kdy se toho zdánlivě mnoho neděje. Ale právě z takových se ve skutečnosti skládá většina našeho života. V jeho fotografiích není drama, ironie ani zloba, ale vyzařuje z nich poklid, pohoda, štěstí, jemná melancholie. Sám Dyntera tvrdí, že se snaží „ukázat krásu všude kolem nás, v každém z nás, najít barvu v šedivých věcech a událostech, poukázat na lidství a jisté tajemno, které se vznáší světem. Jde o hledání „osobního Boha“ v každém gestu, o nacházení krásy v běžných věcech, v těch nádherných chvílích, kdy se člověk prostě cítí šťastný a třeba zrovna neví proč…“

Ve svých osobitě komponovaných panoramatech, působivě využívajících výrazné fragmentace reality, Dyntera invenčně propojuje rozličné paralelní děje, aby vytvořil vizuálně působivé snímky s metaforami. V pracích z cyklu „Modele of Homewhere“ ubyly ostré kontrasty výrazných barev a přibyly snímky téměř monochromatické s jemnými odstíny jedné barvy, v nichž často hrají důležitou roli těžké stíny. V záplavě jiných subjektivních dokumentů a vizuálních deníků se autor umí vyhýbat kompozičním klišé a rozmělněným motivům a postupně vytváří vlastní rukopis, díky němuž jsou jeho fotografie rozeznatelné na první pohled.

Vladimír Birgus

21/11/2006

Jindřich Štreit dostal medaili Za zásluhy

Prezident Václav Klaus udělil 28. října 2006 na Pražském hradě medaili Za zásluhy pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě doc. Mgr. Jindřichu Štreitovi.

Foto Jan Zátorský.

18/11/2006

VÁLKA – Vladimír Krynytsky, Evžen Sobek

Galerie GM Hronovická 437 Pradubice
Vás srdečně zve na výsavu fotografií

Vladimír Krynytsky, Evžen Sobek
VÁLKA

Vernisáž se koná 24. 11. 2006 v 18:00 hodin
Výstava portvá do 19. ledna 2007
Otevřeno po-pá 9:00 – 17:00

18/11/2006

WUNDERLAND – Rafal Milach

20. 11. - 17. 12. 2006
Vernisáž 20. 11. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

WUNDERLAND
V roce 1993 bylo na česko-rakouských hranicích otevřeno obchodní centrum "Excalibur City", které svého času bylo jednou z největších bezcelních nákupních zón ve středoevropském regionu. Po rozšíření Evropské unie v roce 2004 byly bezcelní zóny zrušeny - "Excalibur City" přežilo díky svému umístění na Českém území, kde si udržuje nízké "české" ceny alkoholu, cigaret i jiného, zejména asijského zboží. Prostor, který na první pohled připomíná lacinou repliku Las Vegas, je v současné době hojně navštěvován především rakouskými zákazníky.

Rafal Milach 2006

18/11/2006

Virtuální poutník vystavuje v Budapešti

Maďarsko, Budapešť, Galerie Impex, 2. 11. 2006 – 2. 12. 2006

Krajinář v domácích papučích – i to může být poznávacím znamením současného konceptuálního umělce. Tomáš Pospěch v budapešťské Galerii Impex přestavuje svůj nedávno vzniklý soubor Krajinky.jpg. Rozehrává zde hru o otázkách ztráty tradic v digitalizovaném prostředí, staví před lidi břemeno odpovědnosti za jejich světy. Světy virtuální: homogenní, odcizené prostory, které nám přesto tolik připomínají známá místa. Ptá se na postavení člověka v kyberprostoru, pixely ohraničuje jejich virtuální existenci.

 

Kontaktní kopie černobílých velkoformátových negativů i jejich čistá adjustace odkazují na tradiční sudkovskou fotografii. Jedinečnost originálu staré fotografie kontrastuje s nahraditelným světem počítačových her, v jejichž prostoru Tomáš Pospěch putoval, aby zachytil své krajinné momentky. Jednoduchost a dostupnost, s jakou v současnosti vcházíme do virtuálního světa, nemůže soupeřit s prožitky, které získával tradiční krajinář zažívající bezprostřední smyslový kontakt s fotografovanou přírodou. Při pohledu na Krajinky.jpg se možná pousmějeme. Bude to ale bohužel pouze nechtěně výsměšné gesto ztráty našich kořenů.

Tato výstava je druhou v pořadí v nově otevřeném prostoru galerie Impex, spolupracující s Photolumen Foundation. Multikulturní podnik propojuje současné umění do jednotného celku otevřeného aktuálním projektům a myšlenkám. Jeho specializací, zejména galerijní části, je podpora a zvýrazňování mladých evropských umělců pracujících s novými médii. Navazuje na dva roky fungující budapešťskou galerii Lumen. Tři místnosti v prvním patře klubu poskytují možnost prezentace středně velkému souboru. Pospěchův jemný cit pro instalaci podpořil celkový příjemný dojem z výstavního konceptu.

Druhým prezentovaným cyklem stejného autora, rozšiřujícím vizi střetávání se umělého disfunkčního světa s reálnými hodnotami, jsou Majitelé hradů a zámků. Sociologické pozorování fenoménu modelů hradů tyčících se v zahrádkách rodinných domků či na sídlištních periferiích nás dovádí k pochybnostem. Je to touha po marném hromadění statků, či lidská malost vlastní ulity? Pospěch opět vnáší do svých tentokrát barevných fotografií prvek nadsázky, střípky vtipného balancující na hranici se stereotypem. Ukazuje nám druhý rozměr sousloví „Můj dům, můj hrad“. Na jeho fotografiích vidíme českého člověka stojícího hrdě nad svým hradem. 

Tomáš Pospěch je autorem vyjadřujícím ve svých pracích hlubokou analýzu současných problémů našeho kulturního okruhu. Je umělcem citlivě reagujícím na zarážející proměny typických fenoménů českých zemí. Čerpá ze svých dřívějších dokumentárních souborů, v nichž nacházel existenciální tíži lidského bytí. Svou budapešťskou výstavou, nám ukazuje, že se právem dostává do povědomí evropské umělecké scény.

Markéta Kubačáková

1/11/2006

JAN DYNTERA „middle of homewhere“

   
   
  
   

Katedra fotografie FAMU v Praze, ITF v Opavě a Galerie Velryba si Vás dovolují pozvat na zahájení výstavy

JAN DYNTERA  „middle of homewhere“

v útery 7. 11. 2006 v 18 hodin, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1

www.dyntera.com, www.dyntera.com/velryba06/

Výstava potrvá od 7. 11. 2006 do 9. 12. 2006. Otevřeno: po – pá 12 – 21 hod, so 11 – 21 hod, neděle zavřeno.

Partner