Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/6/2008

TEREZA VLČKOVÁ

 

ZAHRÁDKY BLAŽENOSTI NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ
Text pro Fotografie-Magazín

Fotografický projev Terezy Vlčkové (*1983) je výrazně romantický a dá se říct, že i valašský. Čerpá z věčných zdrojů kýče, připomene nám anglické prerafaelity, českou dekadenci, tak i tvorbu současných světových hvězd Loretty Lux nebo Wendy McMurdo. V této bohaté tradici si ale nachází vlastní rukopis a její práce jsou od prvopočátku na studentku až obdivuhodně své.

Tereza Vlčková patří mezi současné nejvýraznější studenty fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Zdejší ateliér vznikl poměrně nedávno, jako poslední z českých vysokých fotografických škol, ale v poslední době je o něm stále více slyšet.  Ovšem Tereza studuje také na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Zdá se ale, že vytíženost školními cvičeními ji nikterak nebrání, aby systematicky vytvářela svou vlastní tvorbu.
Na pomezí volné a módní fotografie inscenuje modelky v interiérech beskydských pralesů, s reklamní bravurou zde nasvěcuje střevíčky, ale také neroztodivnější mechy a houby. Až hmatatelně cítíme tamní vlhko, tlení a tajemství. S ateliérovou výbavou rovněž stoupá na návrší rodných Beskyd. Na vrcholcích kopců a skal nechává zasněné dívky vzdorovat zemské tíži. Jakoby je duchovní zážitek z přírody, omámení z blízkosti nebes a snad i ta chůze a o něco řidší vzduch vedl k extatickému zážitku: k povznesení mysli i těla, levitaci. Tereza přesně cítí hranici mezi krásou, podmanivou hrou a kýčem, vytříbeně drží hladinu napětí, na kterém si nás drží, aniž by upustila ze svého oblíbeného rejstříku prostředků, kterými jsou snovost, romantika, tajemství, pohádkovost. Tento soubor, se kterým vyhrála letošní cenu Frame007 se jmenuje A perfect Day, Elise…, ale z Alenky Lewise Carolla si Tereza bere spíše adolescentní křehkost dospívání, naivní čistotu a upřímnost, než nelogické hříčky a poezii nonsesu.
 Ve své nejnovější práci nazvané jednoduše Dvě se Tereza vydává hlouběji do  dětství. Pohrává si s identitou, míchá skutečná a fiktivní dvojčata, staví vedle sebe odlišné výrazy tváří holčiček, jakoby v každé z nich vězelo několik odlišných osobností.
Fotografie Terezy Vlčkové v druhém plánu často reprezentují tvorbu mladých návrhářů, bývají představovány na přehlídkách Prague Fashion Photo. Každý její soubor proto můžeme současně vnímat jako pozoruhodný příspěvek k léta nepříliš kvalitní české módní fotografii. Perfekcionismem, mnohovrstevnatostí i osobitým rukopisem nabourává mnohá zažitá klišé běžných fashion story.
 Snivě zastřená barevnost fotografií Terezy Vlčkové v převažujících okrových tónech upomíná na barokní malbu, kdežto dívky jakoby ji přišly postát z pláten Estébana Murilla, některých symbolistů a anglických prerafaelitů. Výrazy tváří, sladkobolný nádech a zastřené pohledy připomínají barvotiskové obrázky madonek. Její  étericky křehké holčičky a dívky žijí v idylických zahradách plných květin, jsou to umělé panenky v nadpozemsky dokonalé přírodě, jakoby zcela náhodně vyrostlé pro reklamní katalog některé nadnárodní firmy.
„Snímky nejsou však tak klidné a harmonické, jak by se na první pohled zdálo, ve fotografii se určité napětí a vzdor nachází“, píše mi Tereza Vlčková v dopise. Přirozeně, vždyť i v ráji se skrývá had, v pohádkách končí křehké princezny buď ve spárech draků nebo ženichů, v lesích se hemží hejkalové, divoženky a jiná zabydlená strašidla, nevinné holčičky pronásledují padouši a násilníci, na krásné dívky čeká anorexie, bulimie a média. I ten krásně nasvícený zelenoučký mech a červené mochomůrky vděčí za svou krásu hnilobě a tlení. Zahrádky blaženosti obývají panenky na pokraji nervového zhroucení.
Tomáš Pospěch

 

Životopis
Tereza Vlčková
nar. 3.11.1983, žije ve Valašských Kloboukách
Studium:
Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti, obor užitá fotografie, 1999-2003;
Od 2003 - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací, obor reklamní fotografie, nyní 4. ročník;
Od 2003 - Slezská univerzita v Opavě -  Institut tvůrčí fotografie, nyní 3. ročník
Tříměsíční stáž na Universidade do Algarve, Portugalsko 2007

Samostatné výstavy:
2006 - Little Garden, Café bar Medúsa, Vsetín

Skupinové výstavy:
2005 – Odpojeno/Spojeno! Centre for Central European Architekture, Praha
2006 - Devátá sklizeň, Ateliér reklamní tvorby FMK UTB ve Zlíně, Alternativa a budova 64/b, Zlín
2006 – Lanugo, kino Art, Brno 2006
2006 - Prague Fashion Photo, Galerie Mánes, Praha
2007 - Prague Fashion Photo, Galerie Mánes, Praha
2007 – Šestka. Šest českých fotografických škol, Ateliér reklamní fotografie FMK UTB ve Zlíně, Pražský dům fotografie
2007 - Devátá sklizeň, České centrum, Moskva, reprízy: Jekatěrinburg, Moskva, Rusko, květen – říjen 2007
2007 - 3+3, výstava mladých českých fotografů, Terst, Itálie
2007 – Plyš myslí, že je víc. Diplomové práce ARF FMK UTB ve Zlíně, Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava
2007 – Současná mladá ženská fotografie, Měsíc fotografie, Bratislavský hrad, Bratislava, Slovensko.
2007 – Frame007, Dům umění města Brna.
2007 – Czech start!, Brotfabrik galerie, Berlín
2007 – 137stupňů, Geothe Institut, Praha
2008 – Frame007, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice.
2008 – ITF diplomové a klauzurní práce 2007, Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava
 

30/6/2008

Daniela Dostálková - Instant Life

 

Přestože Daniele Dostálkové není dosud ani třicet a teprve nedávno dokončila studia fotografie na UJEP v Ústí nad Labem, patří mezi zdejší nejvýraznější umělkyně pracující s fotografií.  Živí ji fotografie architektury, stejně jako inscenované portréty a módní snímky, které vytváří se svou sestrou pod hlavičkou skupiny The Bestseller Creative Platform, nicméně největší pozornost si zaslouží práce, které nevytváří na zakázku i když s nimi úzce souvisí. Zajímá ji konstruovaná realita, tedy ne dokumentaristické „toto tak bylo“, ale možnost vyprávění. S bravurou recykluje a volně fúzuje principy obvyklé pro současnou dokumentární, ale stejně tak inscenovanou, módní nebo reklamní fotografii. Odráží tak soudobý trend důrazného rozchodu s teatrální inscenovanou fotografií osmdesátých let plnou lehkovážné hravosti a příklon k obsahu, nové angažovanosti.

Výrazně zaujala už před léty souborem nazvaným Life manual, jakýmsi návodem „jak na život“, kterým ukončila bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ve stylu reklamních prospektů, pomocí jednotlivých ikon, ideogramů a hesel, a stejně tak klinicky čisté, snadno čitelné fotografie i grafické úpravy nám přináší přehled hlavních životních úkonů. Vybrané denní činnosti od čištění zubů, česání vlasů, líbání, řízení automobilu, čtení knihy, sázení květin, vaření kávy až po sledování televize nebo pojídání čokolády je zde předvedeno až didakticky názorně, s atributy těchto činností a s reklamním nasvícením na „bílém pozadí“. Přirozenou součástí tohoto souboru je „podvratnost“, parazitování na světě reklamy, jejich klišé a stereotypů. Banálnost snímků podtrhují anglické texty, sterilní grafická úprava a nesmyslné základní vysvětlivky činností zbavených své podstaty a individuálního prožitku.
 Prvky soudobé reklamy a módy, strnulost modelů, myšlenková podvratnost i neurčitost výpovědi, zda to myslí vážně, to vše se stalo průvodními znaky všech dalších souborů. Na dvanácti fotografiích z továrny na výrobu klimatizace japonské firmy Daikin kompars Daniely Dostálkové oblečený do firemních uniforem cvičí, skáče, stojí v pozoru s nepřítomnými pohledy. Inscenované kompozice s modely promíchává s portréty skutečných ředitelů, zaměstnanců, inženýrů a techniků. Prázdná bílá architektura působí jako kulisy nebo ještě spíše jako univerzální, v počítači virtuálně načrtnutý prostor. Soubor The Town I Like vypráví o stereotypu a automatizaci, specifické firemní kultuře a mezilidských vztazích, které tato nadnárodní korporace do českého prostředí přinesla. Nadnárodní společnosti vytvářejí struktury moci, v rámci kterých žijeme svůj svobodný život. Těžko v její práci spatřovat výrazný antiglobalizační podtón. Práce Daniely Dostálkové nejsou aktivistické. Stejně tak je zbytečné odkazovat na orwelovské téma. To vše tvoří dávno přirozený svět Daniely Dostálkové, ve kterém bravurně proplová, snaží tyto struktury volně přepodstatňovat a vytvářet z nich odlišné, alternativní příběhy.
 Volný pandám k této práci tvoří nejnovější soubor Instant Monument vytvořený během podzimní stáže ve Varšavě. Daniela Dostálková v nich reaguje na podmanivé prostory Paláce kultury, sorelácké ikony poválečné Varšavy. V prostoru, který rozhodně nebyl utvářen podle lidských měřítek a potřeb, inscenuje dívku oblečenou v sukni nebo kostýmku, kterou bychom mohli považovat za téměř zástupný prototyp kterékoliv sekretářky. Výraznou měrou se zde znovu objevují autorčiny oblíbené instrumenty, pomocí kterých vytváří zvláštní svět svých snímků: balancování na hraně popu, kýče a znervózňující nepatřičnosti, strnulost až určitá křečovitost, banálnost i nepravděpodobnost. Práce Daniely Dostálkové působí jako znejisťující návody, jak neprožít svůj život.
Tomáš Pospěch

 

Životopis

Daniela Dostálková (nar. 1979 v Třinci)

Vystudovala Lidovou konzervatoř v Ostravě, obor fotografie (1996–1999), Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, (BcA., 1999–2003), ateliér fotografie na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (MgA. 2004 – 2006), byla na stáži u Veroniky Bromové v Ateliéru nových médií II na Akademii výtvarných umění v Praze a u prof. Grzegorze Kowalského na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. V roce 2007 byla v tomto ateliéru na residenčním pobytu a současně  pracovala jako asistentka u fotografa Jacka Poremby ze studia Shoot me.
Živí se jako volná fotografka módy, portrétů a architektury. Spolupracuje s časopisy Architekt, Exklusiv, Fluid. V letech 2001-2004 byla kurátorkou fotografické galerie Spolek v Brně. Řada jejích realizací vzniká společnou prací skupin Sistars a Miss3 a jejich spojením pod hlavičkou The Bestseller Creative Platform. Společně připravují také fanzin pod názvem Interview.

Projekty:
Life Manual (2002 – 2003) – stylizované portréty, návody na realizaci každodenních základních lidských činností
Background (2005) – inscenované portréty lidí otočených zády, v krajině nebo interiéru
The Town I Like (2006) – skupinové inscenované portréty z prostředí nadnárodní společnosti, které vycházejí z Orwelova románu 1984
Instant Monument  (2007) – inscenované fotografie z prostředí varšavského Paláce kultury

Samostatné výstavy:
2006 - The Town I Like, G99, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2006
2006 - Background, Galerie Artistů, Brno

Skupinové výstavy:
2008 – Mladé české fotografky, galerie Opera, Ostrava
2007 - vítěz ceny PEEK7 pořádaný agenturou Art and Commerce, New York
2007 – Mladé české fotografky, Měsíc fotografie v Bratislavě, Bratislavský hrad, Bratislava
2007 – Glocal Girls, Praguebiennale 3, Karlínská hala, Praha 2007 – Frame Award, Dům umění města Brna, Brno 2006 - Henkel Art Award, galerie Louvre, Praha
2006 - I Image, Středoevropský dům fotografie, Bratislava, 2006
2006 - Absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě 1991-2006, Dům umění, Opava
2006 - Fresh Europe, Galerie Kogart, Budapešť
2006 - Designblok, instalace Bestseller (Sistars společně s MISS3), Praha
2006 - Frame, Místodržitelský palác, Moravská galerie, Brno
2006 - Šestka, Ateliér fotografie UJEP Ústí nad Labem, Pražský dům fotografie, Praha
2005 – Periferie: Deset let ateliéru fotografie UJEP Ústí nad Labem, Galerie VŠUP, Praha
2005 - Women Compost Art, Galerie kritiků, Praha
2005 - I Image, Central European Stories, Dorottya Gallery, Budapešť
2004 - 2+17, Severočeské muzeum, Liberec
2003 - M15, České fotoateliéry, Kulturní dům Havířov
2003 - Diplomové a klauzurní práce 1998 - 2003, Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, Dům umění, Opava, Centrum kultury Zámek, Poznaň, Fotografická galerie Fuji film, Kaunas
2002 - Zlín a jeho lidé, Městské divadlo, Zlín
2002 - Prométheus, Palác Akropolis, Praha
2002 - Prométheus, Divadlo Bolka Polívky, Brno
2001 - Osobní rituály, Galerie Domu umění „U Rudého Vola“, Brno

Katalogy:
Zlín a jeho lidé. (Editor a text Tomáš Pospěch), Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, Opava 2001.
Diplomové a klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě 1998 – 2003, (Editor a text Vladimír Birgus). Slezská univetrzita, Opava 2003.
2+18, 10 let ateliéru fotografie Fakulty užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. (Editor a text Pavel Baňka).  UJEP, Ústí nad Labem 2004.
I Image. Lumen Gallery, Budapešť 2005.
Absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě 1991-2006. (Editor a text Vladimír Birgus). Slezská univerzita, Opava 2006.
Praguebiennale 3. (Editoři Helena Kontová a Giancarlo Politi). Giancarlo Politi Editore, Milano 2007.
Capricious Magazine, katalog vítězů ceny PEEK7, New York, 2007.
Instant Monument. (Text Tomáš Pospěch), ITF FPF SU v Opavě, 2008.
 

30/6/2008

Galerie A2 – Jolana Havelková

 

Jolana Havelková (1966) vystudovala Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě a externě přednáší na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Známá je jako výtvarná publicistka, mimo jiné připravila knihu o Bedřichu Grünzweigovi, ale především jako mnohaletá neúnavná organizátorka fotografického festivalu Funkeho Kolín. Vedle toho patří k současným výrazným umělkyním pracujícím s fotografií. Její projev se pohybuje od experimentálních projektů s konceptuálními přístupy až po pohrávaní si s tradičními fotografickými žánry portrétu, aktu a krajiny. Zpočátku vytvářela asambláže a minimalizující snímky, kde snímala strukturu a otisky nalezených věcí. V projektu Hledání místa vznikaly ve spolupráci s českou-kanadskou výtvarnicí Zuzanou Vasko na principu mail artu osobité experimentální deníky. V cyklu Podoby mých přátel (od roku 1996 dosud) reflektuje téma identity. Zobrazuje přátele a rodinu, lidi různých generací a společenských vrstev a to bez oblečení či jiné vnější identifikace. Jiné deníkové záznamy rozvíjela v cyklu Něco o mně (od roku 1998), kdy vznikala série autoportrétů vytvořených náhodným záběrem automatu.
 Ve světě současné fotografie patří tato kolínská fotografka k autorům přemýšlivého ticha. Své práce nevyzvětšovává do obřích rozměrů, tak nadužívaných v dnešní fotografii, nejsou ani výrazně barevné, natož pak lacině multiplikující jeden vtipný nápad. Formátem ani výrazovými prostředky neplýtvá. Přes individuálnost jednotlivých projektů si ponechávají vnitřní provázanost. Autorka v nich volně pracuje s nejrůznějšími výrazovými možnostmi, které médium fotografie poskytuje: od fotogramů, koláží, zneostřování a zatmavování pod zvětšovacím přístrojem, fotografování amatérskými aparáty, mobilním telefonem, až po snímání na větší formát negativu, který poskytuje detailní kresbu. V posledních letech ráda taví fotografický obraz do měkké neostrosti, jak o tom svědčí magické portréty Dočasná setkání (1999-2002) a nejnovější soubor „krajina 06“, představený v listopadu minulého roku v Ateliéru Josefa Sudka. Filigránsky jemně načrtnuté krajiny jakoby byly jen letmou upomínkou na krajiny někde spatřené, vyvolávanými stopami vzpomínek, než krajinami vyfografovanými.  Také ony připomínají, že tvorba Jolany Havelkové povětšinou směřuje k ohledávání zobrazovacího média tak k průzkumu paměti.
Tomáš Pospěch

30/6/2008

Jindřich Štreit - Pohledy do fotoaparátu

 

Část z retrospektivní výstavy Jindřicha Štreita v Českých Budějovicích
Výstava potrvá od 27. 3. 2008 do 1. 5. 2008, otevřeno denně 9–21 hod.
Kurátor výstavy: Tomáš Pospěch


Jindřich Štreit se zapsal do obecného povědomí v osmdesátých letech ojedinělým souborem fotografií z vesnic Bruntálska, kde žil, a později i mnoha dalšími projekty, ve kterých na řadě míst světa pokračoval v zobrazování motivů venkova, těžké práce nebo sociálních komunit. Jeho snímky zachycují především mezilidské vztahy, soukromí a každodenno života.
Metoda přímého pohledu fotografované osoby do aparátu, obvykle zobrazení klidně stojící postavy uprostřed svého přirozeného prostředí, je typickou obrazovou strategií, užívanou už od vzniku fotografie před stošedesáti lety. Ačkoliv není tento přístup pro Jindřicha Štreita nejtypičtější, objevuje se v jeho tvorbě kupodivu poměrně často a některé takto pojaté fotografie patří k jeho nejsilnějším. Jsou právě tak přirozené, jako záběry, kde lidé o fotografově přítomnosti zdánlivě neví. Fotograf v nich přiznává svou přítomnost v okamžiku záběru. A kromě toho jsou blízké snímkům z rodinného alba nebo kroniky. Ostatně Jindřich Štreit jako učitel takovou venkovskou kroniku léta vedl a v ní také můžeme spatřovat klíč k celé jeho tvorbě.
 

30/6/2008

Poutník obrazovou krajinou

 

Tomáš Pospěch: Poutník obrazovou krajinou
 
Mladý český fotograf Tomáš Pospěch je všestrannou kulturní osobností. Kromě fotografování působí i jako pedagog, historik umění, kurátor a publicista v oblasti fotografie, výtvarného umění a dějin architektury. Svou vlastní fotografickou tvorbu kontinuálně rozvíjí od roku 1994, kdy začíná vytvářet minimalizující černobílá zátiší.
Tomáš Pospěch však vstoupil do povědomí především jako fotograf dokumentární, pohybující se na hraně sociálního a subjektivního dokumentu. Byl iniciátorem i učastníkem několika skupinových dokumentárních projektů, které mapovaly každodenní život obyvatel českých a moravských regionů (Lidé Hlučínska, Zlín a jeho lidé, Fotografie české společnosti, Hranicko...). Jeho snímky ale namísto tradičně komponovaných vesnických výjevů jsou většinou tvořeny geometrizující kompozicí, obsahují řadu symbolů a vyzařují specifickou melancholickou atmosféru venkova poznačeného socializací a následním přechodem ke kapitalismu. Odlidštěnost prostor a chlad pracovního prostředí velké korporace evokuje autor v barevném cyklu o globální firemní kultuře nadnárodní společnosti LG. Philips Displays.
V posledních letech Tomáš Pospěch svoji tvůrčí činnost obohacuje i o konceptuálnější přístupy rozpracovávané v žánru krajiny. Jeho černobílý soubor Krajinky.jpg vznikl v letech 2002-2005 jako pokus o analýzu vztahu mezi analogovou a digitální podobou fotografického média. Zářící obrazovku svého notebooku s „krajinářskými“ výjevy rozehraných počítačových her fotografuje klasickým způsobem velkoformátovým aparátem. Předlohu výsledných kontaktních fotografií připomínajících ku příkladu tvorbu Josefa Sudka, lze rozpoznat jen velice těžce.

 

Dalšími fotografickými cykly z této oblasti jsou Hrady a zámky České republiky a Majitelé hradů. I když by se tak mohlo podle názvu zdát, v centru autorovy pozornosti nestojí vzácné architektonické památky naší země, ale zcela banální dílka domácích kutilů stojící v předzahrádkách domů nebo u nádraží. Tyto pohádkové stavby mají někdy reálný předobraz, jindy jsou jen výplodem tvůrčího ducha jejich „majitelů“, kteří na fotografiích samostatného souboru u svých hradů také ochotně pózují.
Ve snímcích nejnovějšího souboru Tomáše Pospěcha Bezúčelná procházka (2003-2007), jejichž zdánlivým tématem je venkovský fotbal, chybí svět přeplněných tribun, velkoplošných obrazovek, reklamních mantinelů, fotbalových celebrit. Fotbalová hřiště z fotografií, rozkládající se na vesnických periferiích – v polích, za JZD, u letiště, vedle cirkusu – jsou většinou přirozeně zasazené do krajinného terénu. Na rozdíl od emotivně a pohybově vypjatých snímků reportážní fotografie, která bývá obvykle se sportem spojována, přináší tento soubor zcela „nerozhodující“ okamžiky mezi hraním, kdy se nic důležitého neděje. Postavy hráčů, jakoby zamrzlé, postávají na hřišti, kde, paradoxně, míč chybí. Ten občas proklouzne do krajiny, odkud ho hráčům nikdo zpátky nepřihraje. Právě motivem setkání s přírodou v hledání ztraceného míče zakutáleného v houští, plovoucího v potoku nebo pohlceného lesem srůstá na první pohled dokumentární soubor s meditativní a nadčasovou fotografií krajiny.
Lucia L. Fišerová

Tomáš Pospěch (1974), fotograf, historik umění, pedagog a volný kurátor. Absolvoval Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě (1992 - 1998) a současně dějiny a teorie umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992-1995) a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995-1999).
V letech 1997-2007 působil na fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, od roku 1997 do součastnosti působí Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Zaměřuje se především na fotografii a výtvarné umění střední Evropy. Je autorem nebo spoluautorem více než dvaceti knih, například monografií Vladimíra Birguse nebo Jindřicha Štreita, spoluautorem výstavy a knihy Česká fotografie 80. a 90. let 20. století (Muzeum umění Olomouc, 2002), autorem retrospektivy Jindřicha Štreita (Národní galerie v Bratislavě, 2006, Galerie hlavního města Prahy, 2007). Pravidelně publikuje v časopisech Ateliér, Fotograf, Imago, Fotografie Magazín, Reflex. Ve vlastní tvorbě se v poslední době zaměřuje na konceptuálnejší přístupy „nového dokumentu“ (Majitelé hradů, Krajinky.jpg, Ven¬kovský fotbal), které volně pracují s žánrem krajiny, starší projekty byly blízké subjektivnímu dokumentu (Pomezí, Ostrovy, Look at the Future).

 

30/6/2008

Tereza Vlčková

 

Dům umění v Opavě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě
Tereza Vlčková
Two / A Perfect Day, Elise
Výstavu zahájí v úterý 8. července 2008 v 17 hodin
Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD. Výstava se uskutečňuje za finanční
podpory Fondu rozvoje vysokých škol, Slezské univerzity v Opavě,
Statutárního města Opavy, Moravskoslezského kraje a Ministerstva
kultury ČR a potrvá do 10. 8. 2008. Otevřeno úterý – neděle
10 – 17 hodin. Dům umění, Pekařská 12, Opava, tel. 553712231,
bludny.kamen@opava.cz, www.sca-art/duopava.cz, www.itf.cz.
 

 

 

 

16/6/2008

8GEN

 

8GEN
VÝSTAVA FOFOGRAFIÍ
Trafačka / Kurta Konráda 1 / Praha 9
(9.6. - 29.6.2008)

Téma zrození je velmi privátním a obtížně sdělitelným zážitkem. Přesto mě toto téma několik posledních let atakovalo a fascinován jsem se jím ve své tvorbě zabýval. Na začátku letošního roku jsem proto vyzval sedm autorek (renomovaných fotografek či studentek fotografie), které můj pohled inspirovaly a zároveň byly modely mých snímků, k realizaci výstavy o zázraku i prozaičnosti stvoření člověka. Věřil jsem, že jistá forma přátelské konfrontace/komunikace našich prací bude zajímavá. Jsou prožitky a zkušenosti žen a mužů v něčem spojité, nebo jsou zcela odlišné? Na tyto a podobné otázky se pokouší odpovědět naše expozice. Její název poukazuje (s určitou nadsázkou) na nespočet konotací a významů spojených s fenoménem mateřství, porodu, dětí, rodiny a vztahů…

Veronika Bromová (1966) se tématem zrození zabývá od roku 1992, kdy vytvořila triptych portrétů své těhotné sestry s názvem Rod. K výstavě i svým současným „těhotenským“ autoportrétům uvádí: „V průběhu minulých let jsem si rozšířila pojem, význam a smysl slova rodina: začala jsem používat termín alternativní rodina, do které zahrnuji všechny své blízké. Tato alternativní rodina se pro mne stala i tématem, jež volně zaznamenávám ve svých fotografiích a videích. Uvědomuji si, že jsem vlastně vždy tak trochu hledala náhradní rodinu. Zatím nevím, z jakého důvodu nemám svou vlastní, tím myslím vlastní dítě. Rozhodně to ale nevzdávám, a fotografie, které chci v Trafačce vystavit, se týkají tohoto mého snu. Být těhotná, jaký je to asi pocit? Pokouším se do něj vcítit a jde mi to - díky letošní zimě a pohodě a klidu s novým mužem, s nímž jsem ztloustla o pět kilogramů...“

 

Nadia Rovderová (1971), která pracuje především s prvkem náhody a intuice, představuje soubor Za novorozenýma očima: „Dva krát devět digitálních fotografií - očí mého syna Felixe a dcery Ley - vznikalo po dobu tří měsíců od jejich narození. Období nejranějšího dětství, z kterého si později nic nepamatujeme, je pro nás mystériem, velkou neznámou. Očima, ,okny do duše‘, jsem se pokoušela proniknout do světa, kam později ani my sami nemáme přístup. Snímky jsou ,filtrovány‘ neostrostí velkých detailů, pořízených mobilním telefonem. Hrubá pixelizace očí těchto malých, ale ve své podstatě už definovaných lidských bytostí má zvláštní účinek. Odpoutává nás od anatomicko-analytického poznávání a dává více prostoru k uchopení tušených, skrytých dimenzí lidské duše.“

Slovenská výtvarnice a fotografka Dorota Sadovská (1973) tématem tělesnosti ve své tvorbě poukazuje na komplementární dualitu těla a duše. Výstavy se účastní „haptickou“ sérií zaměřenou na autodeformaci svého těla s názvem Skinning a ,,koláží“ Odkazy zrkadlu, o níž píše: ,,Už od puberty je skoro každá žena naučená nahmatať si pred zrkadlom svoju kožu na bruchu a povzdychnúť si: ,ako som pribrala!‘ Skladaním fotografií ženských faldov do girlánd a iných útvarov sa snažím ironizovať túto stále prítomnú a nielen ženskú tému.“

Výstavy se účastní také studentky Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Radka Doležalová-Pavlíková (1979) prezentuje ironicky vybudovaný soubor Autošpehýrka, kde formou kukátkového zobrazení cituje vzkazy všem otcům-manželům slovy sestavenými z dětské stavebnice (Ne fotbal v TV) nebo z vlasů v umyvadle napsanou prosbou (Pohlaď mě). Své práce osobitě glosuje: „Vyfotografované povzdechnutí. Možná to nestojí za rozvod, ale někdo by asi měl tyto obrazy slyšet.“

Markéta Dlouhá-Márová (1978) přistupuje k tématu dvěma rozdílnými způsoby. Ilustrace Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho, kde byl modelem její syn Matouš, doplňuje sociologicky orientovaným souborem, v němž jej, tentokrát dokumentárně, fotografuje ve všech jeho různorodých rodinách: „Po rozvodu a novém sňatku je svět vztahů mého syna Matouše velmi pestrý: má několik vlastních i nevlastních dědů, babiček, otců a sester, a dokonce i mnoho nových pejsků… V jeho tváři a postojích na těchto společných fotografiích se zračí nejen vztah, který k nim chová, ale možná vyjadřuje i to, jací ve skutečnosti jsou...“ 
 
Autoportréty studentky ITF Julie Štybnarové (1976) se odehrávají ve třech časových rovinách: autorka formou triptychů zobrazuje samu sebe v období před těhotenstvím, těhotnou, a nakonec i s narozeným dítětem. „Řecký filozof Herakleitos prohlásil : ,Nikdy nevstoupíš do téže řeky.‘ Autoportréty, které jsem vytvářela v delším časovém odstupu vždy na stejných místech, sledují, do jaké míry může čas proměňovat člověka vnitřně i z vnějšku, ale i prostředí, které jej obklopuje. Současně se pokoušejí ukázat, že uvnitř nás zůstává něco nadčasového, neměnného, tak jako v krajině, domě důvěrně známém, do kterého se vracíme. ,Voda je v řece stále jiná, a přece řeka stále táž‘... Podobným způsobem jsem přistupovala i k výrazně barevným kompozicím svého měnícího se těla.“ 

Poslední ze studentek ITF je Jitka Teubalová (1975), která se věnuje stylizovanému portrétu a autoportrétu. Často používá převleky či kostýmy, jež jsou podle ní součástí masky, kterou si nasazujeme, ať už v reálném nebo fiktivním světě fotografie. Portrétní soubor s názvem Ona, inspirovaný svatými obrázky a lidovými hracími kartami z Argentiny, doprovází meditativním textem: „Je všude mezi námi. Pokaždé jiná, a přesto je to Ona…“

Závěrem ještě úvaha o mé vlastní práci:

„Na přelomu tisíciletí moje rodina zanikla a já jsem pro mne frustrující prázdnotu začal podvědomě vyplňovat fotografiemi. Cyklus Černé corpusy z jara 2001, který zobrazoval (tehdy ještě fungující) rodinu mé těhotné dcery Markéty, byl jakýmsi předznamenáním tohoto zlomového bodu. Od té doby se téma vznikajícího života, provázeného očekáváním a nadějí, pro mě stalo tématem dominantním, i když v něm od samého počátku byly reflektovány i všechny omyly a komplikace, které bývají jeho součástí (i moje dcera se později, po narození Matouše rozvedla). I všechny moje další fotografie, například „vodní“ portrét Veroniky s imaginárním dítětem, malého Felixe či těhotné Julie, jsou o neustálém hledání vnitřní rovnováhy…“

Pavel Mára
(Praha, 8.května 2008)

5/6/2008

Chvála neostrosti - Zastavení 70

 

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava

Pořádá: Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě


Výstavu zahájí ve středu 4. června 2008 v 17,00 hodin
Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD.

Výstava potrvá do 22. 6. 2008,
bude otevřena vždy jednu hodinu před představením.
Výstavní projekt je realizován za finanční podpory statutárního města Ostravy.

 

 

 

 

 

 
Petr Velkoborský Bez názvu 1989

 

 

 

 

 
Petr Velkoborský Bez názvu 1989

 

 

 

 

 

 

 
Petr Velkoborský Bez názvu 2001

Přestože původní vzdělání Petra Velkoborského je ryze exaktní (Matematicko - fyzikální fakulta UK  v Praze, titul RNDr.), jeho zájem o kreativní možnosti fotografie jej po pětadvacetiletém působení v Československé akademii věd (kde se zabýval matematickými metodami určování tvaru Země na základě měření zemského gravitačního pole, titul CSc.) přivedlo k  rozhodnutí stát se pedagogem v oboru fotografie. Své profesní znalosti přitom plně využil ve výuce teoretických předmětů a v publikační činnosti.
Počátkem devadesátých let se začal zabývat exponometrií s ohledem k exponometrickému systému významného amerického fotografa a teoretika Ansela Adamse, který byl do té doby u nás poměrně málo znám. V roce 1996 vydal skriptum o zonálním exponometrickém systému, ve kterém navrhnul některé úsporné metody testování černobílých negativních materiálů a uvedl řadu výsledků experimentálních i teoretických. V roce 2006 byla vydána tiskem jeho rozsáhlá studie o exponometrii, kde jsou shrnuty výsledky mnohaleté autorovy práce v tomto oboru. Koncepce publikace vychází ze zkušeností získaných téměř dvacetiletou pedagogickou praxí.
Fotografické dílo Petra Velkoborského nevnímejme ve vymezených časových ohraničeních. Na první pohled často se různící náměty, živá fotografie – zátiší – krajina – portrét, prostupují od počátku většinu fotografovaných situací. Nicméně dalo by se říci, že přestože  fotografuje od mládí, intenzivně se cílené tvorbě začal věnovat až v době studií na Institutu výtvarné fotografie (1985 – 1988), kdy vytvořil mimo jiné humanistický dokument Základní škola pro nevidomé (1987) a pozoruhodný soubor o práci venkovského faráře Služebník Boží (1988).
Počátkem 90. let obrátil svoji pozornost ke středoformátovým a později velkoformátovým zátiším, inspirovaným zpravidla opět bezprostředními zážitky. V roce 1999 začal pracovat na dlouhodobém projektu portrétů lidí, kteří se rozhodli dobrovolně opustit velkoměsto a trvale se usadili na venkově (Life Style – úniky/návraty).
Výstava fotografií v Divadle Jiřího Myrona je dílčím výběrem z období takzvaně „kinofilmového a čtvercového.“ Oba cykly se sice odlišují formáty, motivy se však vzájemně prolínají. Zatímco při komponování obdélníkových fotografií autor kombinuje pohybovou neostrost s pohotovým ovládáním lehkého fotografického přístroje, u druhého souboru záměrně deformuje brilantní optiku složitějšího přístroje nejrůznějšími předsádkami, aby byly zastřeny nedůležité detaily a upřednostněna nálada prchavého momentu. Můžeme tak vnímat noční atmosféru s tušeným chodcem na pozadí světel automobilu, opuštěné prostory starého domu se spěchajícím chodcem v průhledu, osaměle stojící ženu na balkonu domu, sledující pulz života  rozzářeného nočního města. Protipólem ke zklidněné atmosféře prázdného parku je rozpohybovaná dívka na kolečkových bruslích, podobně jako malý, ujíždějící cyklista v krajině, pokryté padajícím, podzimním listím. Převážně městské reálie se dotýkají důležitého a nepřehlédnutelného zájmu o dění člověka a o pocit z prostředí, které nás bezprostředně obklopuje.
Velkoborského fotografie akcentují vizuální metafory i jemně přízračné momenty a logicky předpokládají aktivní účast vnímavého diváka. Výrazně subjektivní přístup k zobrazování reality je patrný prakticky v celé jeho tvorbě; jak by řekli teoretici fotografie: vidí, vnímá a zobrazuje vždy v duchu subjektivního dokumentu.
                                                                                                             Václav Podestát
 

5/6/2008

Tereza Vlčková

 

 

 

 

 

 

 

 
 
Tereza, Vlčková, z cyklu Two

Tereza Vlčková na festivalu Transphotographiques v Lille

Transphotographiqes, Lille, 15. 5. – 29. 6. 2008

 Ještě nedávno znal  Terezu Vlčkovou (1983) jenom málokdo. Po úspěchu na Prague Foto, na němž získala cenu UniCredit Bank Young Talent Award pro nejlepšího zastoupeného autora ve věku do 35 let a prodala nejvíce fotografií z celého veletrhu, se její uhrančivá díla začala intenzivně objevovat v novinách, časopisech i v televizi. Po účasti na loňském Měsíci fotografie v Bratislavě a na letošním Mezinárodním festivalu fotografie v Lodži bude letos v létě zastupovat spolu s Kateřinou Držkovou a Ditou Pepe českou fotografii na Setkáních fotografie v Arles a v září se její práce objeví na výstavě Identita mladých českých fotografek na fotografickém bienále v Lyonu a v expozici ITF na veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem. Skutečně mimořádný úspěch tvorba této mladé autorky, která souběžně studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v Ateliéru reklamní fotografie Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, slavila v květnu a červnu na festivalu Transphotographiques v Lille, kde byla představena hned na třech samostatných výstavách. Skvěle obstála i v bezprostředním sousedství děl světově proslulých tvůrců Joela Petra Witkina, Karla Lagerfelda, Jeanloupa Sieffa, Petra Knappa a dalších.

 

Tereza_Vlčková, Littl Garden 12, 2006
Tereza Vlčková, Littl Garden 12, 2006
Tereza Vlčková, z cyklu Two
Tereza Vlčková, z cyklu Two
Tereza Vlčková, z cyklu Two
Tereza Vlčková, z cyklu Two
Tereza Vlčková, z cyklu Two
Tereza Vlčková, z cyklu A Perfect Day, Elise...2007
 
 Její práce zpravidla stojí na hranicích volné tvorby a módní fotografie, někdy zachycují konkrétní módní kreace (třeba v případě cyklu Little Garden jde o modely mladého českého návrháře Ondřeje Adámka), jindy jde o šaty po babičce. Podobně, jako bývá vágní styl fotografií Terezy Vlčkové, bývá neurčitá i jejich časová zařaditelnost. Autorka se totiž často inspiruje uměleckými díly z různých období a nechává nás v nejistotě, kdy a kde se vlastně scény na jejích fotografiích odehrávají. Velký význam v tom mívá i nadpozemsky nádherná příroda bez jakýchkoliv civilizačních zásahů, s níž ženy a dívky před kamerou dokonale souzní, jíž se zcela odevzdávají, s níž se snaží splynout. Příroda je zde jakýmsi ideálem krásy, čistoty, neposkvrněnosti i duchovní hloubky. Samotné modelky (mužské postavy se dosud na fotografiích Terezy Vlčkové neobjevily), které někdy více než skutečná děvčátka, dívky a ženy připomínají panenky či figuríny z výkladních skříní, působí neurčitě a tajemně.
V pohádkové atmosféře a sladkobolnosti idealizovaných mladých žen na lesních mýtinách a horských loukách z cyklu Little Garden můžeme najít vzory obrazů anglických prerafaelitů, kdežto ostré jasné barvy, akcent na vyumělkovanou líbivost a vědomá exploatace kýče zase mohou připomenout práce Pierra a Gillese.  Už název dalšího souboru fotografií snově levitujících křehkých dívek na vrcholcích beskydských kopců ze souboru A Perfekt Day, Elise sugeruje Alenku spisovatele a piktorialistického fotografa Lewise Carrola. Ve výskocích křehkých dívek, jimiž se snaží dostat z gravitace reálného světa a vznést se z přízemnosti do duchovních výšek, najdeme inspiraci symbolistickými díly z přelomu 19. a 20. století.
U magických, někdy až  portrétů dvojčat z nejnovějšího cyklu Two zase najdeme paralely s díly starých italských a španělských mistrů, s fotografiemi Augusta Sandera, Diany Arbus, Rijneke Dijkstra či Loretty Lux, zachycujícími portrétované s uhrančivými pohledy přímo na diváka,  i s filmy Stanleyho Kubricka The Shining nebo Tima Burtona Sleepy Hollow, které autorku silně ovlivnily. Nejsme v něm schopni rozeznat, kdy se jedná o skutečná dvojčata a kdy o klony jednoho děvčátka, vytvořené v počítači, někdy si dokonce nejsme jisti, zda nejde o dokonalé panenky z umělé hmoty, někdy z nich máme trochu starch. Autorce však nejde o hru, ale snaží se prozkoumávat identitou maximálně fyziologicky blízkých lidí, jejichž vnější podobnost ještě zdůrazňuje stejným oblečením i stejnými účesy. V jemných kontrastech a analozích výrazů jejich tváří s překvapivě dospělými výrazy přitom akcentuje otázky, zda stejně blízký je i jejich psychický svět a jejich charakter či jaké jsou jejich vzájemné vztahy, jaké je jejich alter ego, kolik tváří se v každém z nás skrývá. Velkou roli zejména v novějších fotografiích Terezy Vlčkové hrají dodatečné úpravy snímků v počítači, kdy autorka ovlivňuje výslednou barevnost, odstraňuje zbytečné detaily či, jako v případě souboru Two, skládá výsledný obraz z několika záběrů. Intenzivní využívání photoshopu však v jejím případě nevede k samoúčelným efektům, ale umocňuje působivost fotografií, které okouzlují svou nevšední poetikou, osobitým světem na rozhraní skutečnosti a snu i kladením otázek, na které jen obtížně hledáme přesné odpovědi.

        Vladimír Birgus

Zdroj: Ateliér

5/6/2008

K VĚCI (…)

 

 

 

 

 

 

Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic

Fotografie studentů ITF k předmětu zátiší
Markéta Márová
Eva Pandulová
Kateřina Průžková
Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic
Martin Wágner
Kurátor Aleš Kuneš

Dům umění Opava, Kabinet fotografie, Pekařská 12
28. 5. – 29. 6. 2008

Tel. 553 712 231, e-mail: bludny.kamen@opava.cz, www.sca-art.cz/duopava, www.itf.cz.
         Není to pohodlné být stálým pozorovatelem proměnlivých situací před objektivem a vždy znovu balancovat  na různých hranicích volby. Zvláště proto ne, že opětovně musíme překonávat počáteční odstup, sbližovat své myšlení s předmětem,  ale to zdaleka nestačí.  Věci jsme museli vyrušit z jejich stálého klidu, učinit je součástí obrazu a možného příběhu, výstižnějšího či nepostižitelnějšího než byla skutečnost sama. Nejlépe „odchycená“ věc v záběru se však nakonec musí pokorně vrátit zpět k výchozímu bodu na prvopočátku, do vyváženého stavu,  otevírajícího především fantazii diváka.  Ačkoliv zdánlivá podobnost s předlohou prosvítá, je obsah odlišný, nerovnocenný. Pro úzký výběr výstavy studentů Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě jsme nakonec zvolili tři charakterizující okruhy v aktuální fotografii často frekventované.

 

 

 

 

 

 

Z vernisáže: Kabinet fotografie

 



Eva Pandulová

 

 

 

 

 
Markéta Márová

 

 

 

 
Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic

 

 

 

 
Kateřina Průžková
 

 

 

 

 

 

 
Martin Wágnerr

     Je to v prvním plánu dynamický, momentkový, autorský záznam letmých setkání s věcmi v průběhu CEST, které v obraze (jak je většinou obvyklé) nejsou rekvizitami či nestojí pouze v pozadí jako kulisy, ale objevují se zřetelně v plném světle v podobě překvapujících objektů.  Jejich povrch jakoby nebyl definitivně fixován, ale stává se klíčovým okamžikem rozvíjeného příběhu. Tento stav dále plynule přechází k velmi subjektivně laděnému průzkumu autorovy vlastní situace ve světě v obrazových DENÍCÍCH  na pozadí neživých předmětů. Návratem zpět je pak přesný záznam SITUACE věcí, které nás obklopují a jejich konceptuální transformace přenesením do jiného prostoru.
CESTY
           Barevné fotografie  Markéty Márové se sběratelskou důsledností zaznamenávají malé  kaple vytvořené lidovým „kutilstvím“ v nehostinných místech argentinské Patagonie. Projekt byl původně součástí multimediální instalace sestavené fotografkou a jejími přáteli v pražské Galerii Trafačka.
            Oltáříky  z různorodých nalezených materiálů -  odrazek automobilů, střípků a dřeva -  jsou často obloženy plastovými láhvemi naplněnými vodou. Motiv vychází z uctívané místní legendy o Deolindě Corree,  jež je ochránkyní cestovatelů. Ta se svým dítětem prošla osamocená pouští, aby našla ztraceného manžela vězněného partyzány.  Na cestě zemřela vyčerpáním, ale její dítě přežilo díky tomu, že mohlo ještě sát z matčina prsu. Aby žena již nikdy netrpěla žízní, zanechávají lidé ve svatostáncích lahve naplněné vodou. Originalita těchto fotografií nespočívá jen v osobitých motivech, které objevují, ale také ve způsobu,  jakým  jsou tyto motivy navzájem kombinovány a dotýkají se proměněné reality světa. Objevují velmi překvapivá spojení zcela různorodých darovaných a nalezených předmětů v dokonalé symbióze až vegetativního růstu. „Argentinci věří spoustě věcí,  které jim dávají jistotu a pomáhají překonat životní trápení.“ říká Márová. Oltáříky jsou rámem pro vstup obyčejných lidí, kteří zde (zcela intuitivně) vytvářejí podivuhodně intenzivní obraz, jež nepostrádá vroucnost, ale i nechtěný humor.
           Hlavním předmětem zájmu Martina Wágnera  byly ihned po ukončení střední fotografické školy především záznamy z cest. Vydal se na většinou individuální putování  do vzdálených koutů Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu.  Kromě samostatných výprav do Moskvy, Petrohradu a Kyjeva cestoval Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku,  za polární kruh do Murmanska, na Kamčatku a k jezeru Bajkal nebo naopak jižním směrem na Krym a severní Kavkaz. Během pobytu ve Vladivostoku si odskočil trajektem do Japonska. Spolupracoval s kultovním čechoamerickým  fotografem Antonínem Kratochvílem.  Pro svůj pohyb po úctyhodných vzdálenostech kombinoval nejlevnější vlaková spojení a autostop.  Rychle osvojované znalosti místních poměrů mu umožnily cestovat velmi levně a efektivně a díky opakovaným návštěvám si fotograf na mnoha místech získal přátele s dalšími kontakty. Sám říká, že se cítí všude bezpečně. Návod Martina Wágnera k tomuto cíli je prostý:  „být tam stejný, jako jsou všichni ostatní“. Cestou k tomu byly také mnohá upřímná pozvání od místních obyvatel  na skromná pohoštění jídlem, která zde znamenají prvotní „slovo“  i přátelství. Wágner si tato prostá zátiší v průběhu mnoha let svých cest fotograficky zaznamenával.  
DENÍKY
         Na pomezí autentického deníku a záznamů z cest jsou práce Kateřiny Průžkové pod názvem ISLA/ soukromá - veřejná zátiší. Prvním charakteristickým rysem těchto témat – objektů,  je  hledání spříznění ve chvílích samoty autorky v místech, kde proudí davy. Prolínání reflexů z ulice a předmětů ve výlohách obchodů je jistě známý princip od původních pařížských motivů Atgeta nebo později u nás z „cestovních deníků“  Štyrského či Severa. Pouhá skutečnost,  že předměty a puls města můžeme pozorovat jako vzájemně se prostupující prvky v jednoduše vrstvených montážích k výslednému obrazu nikdy nestačila. Ploché myšlenky reklamy a systematické využívání produktů (nebo odpadků) konzumní společnosti dokáže postupně divákův pohled znejistit. Kočičí pohled a naprogramované robotické veselí vyřezaných postaviček je v obou případech jen „základním materiálem“ skutečnosti a její zástupné interpretace v zaměnitelných reklamních rekvizitách.  
           Nakročené nohy panenky na rohu stolu, ruka rozhozená do prázdna, náhodný průhled přes předměty oknem místnosti na dělníka pracujícího ve výškách, letící balón nad městem. Transparence věcí a obrazy v obraze, kde se prolíná skutečnost televizního monitoru, reflexů v zrcadle a letmo zahlédnutá realita za oknem místnosti. Eva Pandulová ve své tvorbě propojuje svět předmětů se svým privátním životem i příběhem slovenské autorky žijící a pracující v Praze. Po absolvování gymnázia vystudovala Informační technologie na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. Kromě profesních zájmů v oblasti informatiky se zajímá rovněž o fotografické přesahy v nových médiích a designu.  
         Ostré barevné akcenty jejích obrazů střídá velmi tlumená tonalita, kde se barevnost téměř vytrácí. Ocitáme se v peripetiích vlastního rozhodnutí, drceného skla, letmých momentek a přísně nebo rozvolněně inscenovaných záběrů s prioritou světel či zastínění. „Zabalené“ město jakoby se otevíralo do privátního prostoru. Rozměry          i vzdálenosti věcí jsou v obrazech těžko odhadnutelné, získávají nebo opět ztrácejí svou monumentalitu, která překvapivě vyrůstá z intimity prostoru. Jednotlivé záběry se propojují jako skutečnost během chůze. Několik možných kroků nemá záchytný bod,  ale podobně jako v pokoji jsou uzavřeny a definovány prostorem, jež je (zdá se) teprve pohybem přesně vymezen. Žárovky vánočního stromku cítíme rozvěšené na holém těle.
SITUACE
Polská partnerská dvojice Joanna Rzepka - Dziedzic a Łukasz Dziedzic jsou u našich sousedů známí nejenom jako osobití mladí tvůrci, ale rovněž jako organizátoři aktivit Galerie Szara v Těšíně.   Vystavené fotografie (prezentované jindy rovněž ve veřejném prostoru jako Public Art) dosahují konfliktu mezi objektivitou fotografického záznamu a subjektivitou postupně utvářeného místa pobytu. Realita jejich pokoje je důmyslně vystavěná kulisa, která se záznamem v obrazu a přenesením do odlišného místa proměňuje. Konflikt mezi přiznanou „objektivitou“ i  konstantní a dominující obrazovou skutečností není jen v určitém okamžiku zastavenou scénou, ale mozaikou fragmentárních událostí. Aleš Kuneš

3/6/2008

Konec časopisu IMAGO?

 

Konec časopisu IMAGO?

 Když v roce 1996 začal z iniciativy ředitele Měsíce fotografie v Bratislavě, kurátora a historika fotografie a filmu Václava Macka vycházet zcela nekomerční časopis Imago, nevěřil jsem, že dlouho vydrží. Ale vydržel. Jediná fotografická revue, zaměřená na střední a východní Evropu, se stala neocenitelným zdrojem informací o historii i současnosti fotografie v regionu, kterému jiné podobné časopisy Aperture, European Photography, Eikon, Camera Austria International, Portfolio, Exit a další věnovaly a věnují jenom minimální pozornost. V každém čísle, vycházejícím v angličtině jednou za půl roku, Imago přinášelo obsáhlé teoretické a historické studie, medailony několika fotografů, rozhovory, profily fotografických škol, muzeí a galerií a recenze festivalů, výstav a knih. Nikdy nemělo masový náklad, ale postupně ho začaly odebírat významné knihovny, fotografické a výtvarné instituce i lidé v různých koutech světa, kteří se zajímali o to, co se děje ve slovenské, české, polské, maďarské, chorvatské, slovinské, srbské, ruské, ukrajinské nebo pobaltské fotografické tvorbě. S Josefem Mouchou jsme byli od začátku členy jeho mezinárodní redakce za Českou republiku, takže jsme dobře věděli, jak obtížné bylo shánět peníze na každé číslo, jak těžké bylo dostat Imago alespoň do některých zahraničních distribučních sítí, kolik úsilí museli vynaložit šéfredaktor Václav Macek i výkonná redaktorka Lucia Lendelová-Fišerová, aby autoři z mnoha zemí, kteří nikdy nebyli honorováni, dodali včas své příspěvky. O to větší radost jsem měl, když jsem Imago našel v čítárnách Tokijského metropolitního muzea fotografie nebo Evropského domu fotografie v Paříži, když si podle jeho recenzí objednávaly publikace přední knihovny a galerie a když se významní kurátoři zajímali o fotografy, jejichž portfolia tam byla publikována.
 Po dvanácti letech je však další existence Imaga nejistá. Ministerstvo kultury Slovenské republiky, jež bylo hlavním sponzorem časopisu, letos žádný grant na vydávání Imaga nedalo, a tak možná 24. číslo Imaga bude jeho posledním. Naděje však umírá poslední. Opravdu si slovenští úředníci neuvědomí, jak moc Imago pomohlo propagaci slovenské kultury, opravdu se nenajde nikdo, kdo by podpořil revue, která tak přispěla k poznání  fotografie z tolika zemí?  Jan Saudek kdysi věnoval Imagu dvacet tisíc korun. Za celých dvanáct let byl od nás jediným, kdo finančně přispěl na jeho vydávání.
 

Partner